Nový román Petra Stančíka (Magnesia Litera 2015 za prózu) se odehrává v kulisách první poloviny 20. století. Hlavní hrdina Augustin Hnát se narodil zásluhou mořské panny. Jeho matka běhá po lese se srnami, otec mu vybral za kmotra obecního blázna. Místo hlavy má vejce, z něhož se líhnou andělé prapodivných nápadů. Asi by prožil nudný život, nebýt přátelství se strašidlem, vynálezu nekonečnítka,
Mladá aristokratka Marie Kostková z Kostky opět řeší nezáviděníhodné problémy. „Nejchudší zámek v Čechách“ zůstává věrný svému označení, a tak tu hraběcí rodinka ani personál rozhodně nemají ustláno na růžích. Místo davů návštěvníků se na zámku kupí neproplacené faktury za vodu a hrozí, že záhy bude největší atrakcí každodenní koupel obyvatel zámku v kašně s dešťovkou. Chce to nějaký nápad…
Dva dlouholetí kamarádi a někdejší kolegové-učitelé se už pár let živí poněkud lukrativnějšími profesemi: jeden jako gigolo a druhý jako nájemný vrah. Aby si od svých náročných povolání na pár dní odpočali, vyrazí na řeku Sázavu. Jenomže muži jak známo nepřestávají pracovat ani na dovolené… Takový je náčrt filmového scénáře, pro nějž chce autor stůj co stůj získat otupělého producenta. Nabídne
Málokdo z české literatury se dokázal hlídat tak důsledně, aby nepsal zbytečně. A málokdo do svého psaní investoval tolik ze svého života jako Zuzana Brabcová. Dokladem je i její finální kniha Voliéry — intimní deníková výpověď o neuroticky přecitlivělém vnímání světa kolem nás. Jako v jejích předchozích dílech, i zde uhrančivě působí práce s jazykem, pulzujícím od strohého záznamu po výsostnou
Průzračné i křehké, jedovaté i poťouchlé výseky ze života filmařky, básnířky, cestovatelky, matky a citlivé pozorovatelky jsou deníkovými záznamy, které mají v české literatuře 20. století bohatou tradici. Ale na rozdíl od autorů cenzurovaných a zakazovaných obzírá dnes Kaprálová pestrobarevný, zmatený, rozpohybovaný, ale svobodný svět. Svižně těká mezi Berlínem, Strmilovem i Brnem a potkává
Jaroslav Vrchlický! Jméno tohoto čítankového básníka zná dnes každý, jeho básně nečte téměř nikdo. V jakés takés obecné známosti přetrvává několik jímavých či dětinsky přisprostlých veršovánek (Za trochu lásky šel bych světa kraj, Balada o hovně, Rytíř Smil), které nepatří právě k vrcholům české poezie. Wernischův výbor KABINET MISTRA VRCHLICKÉHO je naplněn skvosty, jejichž kvalita je evidentní.
Kniha s námi v šesti povídkách prosycených jemným humorem postupně stoupá ze stok Istanbulu a staropražského podzemí, přes přízemí brazilské džungle, uliček New Orleansu či harému damašského paši až do nadhledu Jizerských hor i australského pohoří Stirling Range. V ději se stále prolíná realita s fikcí, literatura se stává životem a život zase literaturou. A všudypřítomná hra s tajemstvím ctí
Druhá samostatná sbírka Ireny Douskové je silná. Čím? Kondenzovanou melancholií, úsečnou obrazivostí, jazykově vzrušujícím pátráním v skulinách osobní a kolektivní paměti i přesně dávkovanými poměry racionálního a intuitivního psaní: „Odevšad táhne / Zašel na jedno / Psi štěkají / Stara panna jde dál“. Milan Ohnisko
Petr Bakalář není tak snadno k rozlousknutí. Je ale mnohem zajímavější tvor, než jak ho představuje dobrovolný útvar ideových odpůrců, kteří nestrávili zejména Bakalářův provokativní titul Tabu v sociálních vědách (2003). A jak se nyní ukazuje, jeho „vnitřní tvář“ je barvitější, než jakou nám ve svém životě i v dosavadních textech nastavoval dokonce on sám. Kdybychom měli uvěřit všemu, co o sobě
Je to jen pár slov úvodem, avšak je mi poněkud úzko z tíhy významu, kdy po opakovaném čtení výjimečné sbírky jsem se pustil tam, kam nás Ondřej Fibich napoprvé vedl, k obrazům ženy „ztracené v zeleni“. A při svém jinotajném hledání jsem si uvědomil zcela konkrétní fakt, že ze Strakonic do Janovic vede cesta kolem nás. Janovice jsou přes kopec, asi tak „hodinu chůze“. A do Janovic šel básník na
Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem základních otázek vztahu mezi jedincem a společností: Co je lidský osud, proč se rodíme, do čeho se rodíme, co jsou dějiny? V čem spočívá svoboda? Co dělat dál? Ústředním principem našich životů přitom je a zůstává hra.
Martin Reiner vydal v lednu 1996 sbírku s názvem Decimy. Od té doby napsal devět dalších knih – a za tu poslední, román Básník o Ivanu Blatném, získal Cenu Josefa Škvoreckého a Knihu roku Magnesia Litera. Po dvaceti letech se vrací k básnické formě decim (deset veršů, rýmování ve dvou slokách abbab, ccddc) a z velkého množství napsaných textů do knihy vybral takové, které tvoří co nejpestřejší
Martin Fahrner je živým důkazem toho, že autor, jenž neustále nepublikuje, je mrtvý. Ale zároveň i důkazem toho, že když napíše knihu, která se čtenářům usadí v povědomí, není to tak docela pravda… To se Fahrnerovi povedlo hned „prvotinou“ Steiner aneb Co jsme dělali z roku 2001. Na ni o tři roky později navázal ještě útlou Pošetilostí doktora vinnetouologie, načež se na dlouhých deset let
Biomanžel je volným pokračováním Vieweghova bestselleru Biomanželka (2010), kterého se prodalo více než sto tisíc výtisků a dočkal se úspěšného divadelního zpracování. Známému spisovateli Mojmírovi praskne v cíli pražského maratonu aorta, a někdejší sebevědomý světák se tak na několik příštích let změní v komicky neurotického pacienta. Takovou proměnu unese jen málokterá žena, zvláště když se
Brněnské povídky tvoří v jeho díle nepochybně jeden z jeho tvůrčích vrcholů. Čím zaujmou okamžitě, je autorova přímo posedlost příběhem, vyprávěním. A nejde o příběhy ledasjaké: v neuvěřitelných, groteskních kotrmelcích v čase a prostoru se postavy splétají se svým osudem, místy způsobem vysloveně komickým, místy drsně burleskním a zase až skoro metafyzicky temným a tajemným. Autor je totiž
Nová próza Michala Viewegha se jmenuje podle jedné ze třinácti povídek, která knihu také uzavírá. Autor svou oblíbenou postavu – Oskara – vystavuje kritickým životním momentům: manželskému stereotypu, nevěrám či jisté smrti, kterou sice Oskar přežije, ale s těžkými následky. Jedním z nich je rozvod. V povídkách si vychutnáme jejich literární rozmanitost i další autorovy přednosti, včetně ironie,
Jak se stalo, že praotec Čech stanul na Řípu a Češka ve vedení Fondu národního majetku… Proč se Cyril a Metoděj těšili do sámošky… Jak se Kolibřík s Mazánkem snažili nezištně pomoci Karlu IV. s výstavbou hradu… Kdo dnes ví, že fotbalovým průkopníkem v Čechách byl Jan Hus, na jehož počest vznikl táborský tým FC Husité – a že už jeho zápasy komentoval nesmrtelný Pavel Čapek… Proč blaničtí rytíři
Když se potkají žena a muž, kolik lidí se vlastně potká? Kolik bytostí je s námi ve chvílích nejintimnějších — a nemusejí to být jen bytosti živé a lidské? V okamžicích milosti jsou stěny mezi námi tenké a propustné jako buněčná membrána — a nejen stěny mezi milenci, ale i mezi světy. Hrdinové Němcových příběhů hledají právě v tomto pohraničním pásu mezi světy skutečnými a jen tušenými nějakou
Román Vybíjená vyšel poprvé roku 2004 a patří k nejzdařilejším i čtenářsky nejúspěšnějším knihám Michala Viewegha. S ironií a jemnou nostalgií líčí osudy několika gymnaziálních spolužáků — jejich mladistvé zmatky, sny a naděje, první lásky, manželství, ale i zklamání, prohry či osobní tragédie. Vybíjené se dosud prodalo více než dvě stě tisíc výtisků a byla přeložena do několika světových jazyků.
Neobvyklá kniha – už jenom tím, že ji nelze žánrově zařadit. Drobné prózy, básně, náčrty nikdy nenapsaných románů, divadelní hra, kašpařiny, hospodské rozprávění, nactiutrhačné historky a vzpomínky na kamarády spisovatele, přesto nejde o memoárovou literaturu v pravém slova smyslu. Čtenářům dostane se tu i důležitých životních rad a ponaučení: Muchomůrku červenou nežrat! A ne že jo.