Pandémia COVID 19 v dnešnej dobe vyvolala zvýšený záujem o otázky nebezpečenstva hroziaceho nám zo strany najrôznejších infekčných onemocnení a vírusov. Tento záujem je úplne opodstatnený, lebo v minulosti epidémie zabili viac ľudí ako vojny. Keď sa pozrieme do histórie ľudstva zistíme, že mnohé udalosti sa stali úplné inak ako nám ich prekladá povrchná oficiálne historiografia. Epidémie mali obrovský vplyv na históriu ľudstva. Závisel od nich rozkvet i zánik celých civilizácii. Vyhladili populácie celých kontinentov. Spôsobili zánik ríši Mayov, Aztékov a Inkov. Osýpky a kiahne v minulosti masovo vraždili. A nebezpečenstvo stále pretrváva. Objavila sa nielen ebola, ale aj malária, týfus i žltá zimnica sú stále tu. Stále viac sa šíria nielen sa nakazené komáre ale aj zákerné kliešte. Ani hlodavce pri šírení nemocí nemožno podceňovať. Ani s boreliózou sme si stále neporadili. Mikróby sa nepredvídateľne a rýchlo prispôsobujú . Čo nás ešte čaká?
Zborník Svetový kongres Slovákov v zápase proti komunistickému režimu obsahuje celkovo 10 štúdií analyzujúcich širokú škálu aktivít kongresu: od rokovaní s poprednými svetovými politikmi a vydávania memoránd cez jeho náboženskú politiku, kontakty so slovenským disentom, českým exilom či Rádiom Slobodná Európa až po pôsobenie významných slovenských intelektuálov v exile v radoch kongresu. Osobitná štúdia sa venuje jednému z kľúčových Generálnych zhromaždení SKS v Ríme v roku 1975, ako aj zhodnoteniu významu aktivít kongresu v kontexte studenej vojny. V zborníku nechýbajú ani spomienky štyroch predstaviteľov kongresu, vrátane spomienok bývalého generálneho tajomníka Dušana Tótha. Úvodným slovom doň prispela aj dcéra zakladateľa a najvýznamnejšej osobnosti kongresu Štefana B. Romana Ann, ktorá sa v minulosti podieľala na aktivitách kongresu. Zborník predstavuje odrazový mostík na ceste k dôkladnému zmapovaniu dejín kongresu a je prvou publikáciou, ktorá sa venuje dejinám tejto kľúčovej slovenskej exilovej inštitúcie.
Dejiny moderného Singapuru sú priam učebnicovým príkladom amerického sna o úspechu. V roku 1965, keď tento mestský štát vyhlásil nezávislosť v rámci Malajzie, väčšina obyvateľov žila na pokraji chudoby, v chatrčiach bez sociálnych zariadení. Len málokto mal vtedy odvahu predvídať, že za necelé dve generácie sa ocitne v prvej trojke krajín s najvyšším podielom HDP na obyvateľa na svete, s mimoriadne rozvinutou a sofistikovanou infraštruktúrou, vlastným výrobným high-tech sektorom a dopravnými službami na najvyššej svetovej úrovni. Zakladateľom a motorom tejto nevídanej politickej, spoločenskej a ekonomickej transformácie na metropolu budúcnosti bol dlhoročný charizmatický singapurský premiér Lee Kuan Yew, ktorý vo svojej knihe politických spomienok Z tretieho sveta medzi elitu mimoriadne pútavo opisuje často tŕnistú cestu Singapuru k úspechu. V rasovo, jazykovo a kultúrne zmiešanej spoločnosti presadil meritokratický model spoločnosti, vybudoval hrádzu proti rozpínajúcemu sa komunizmu, pritiahol zahraničných investorov, vybudoval jedno z najsilnejších finančných svetových centier. Jeho predstava vlády zákona však narážala na odlišné predstavy o slobode tlače a niektorých ďalších demokratických mechanizmov, ktoré tvoria kostru západných demokracií.
Najznámejšia odborníčka na históriu antického Grécka a Ríma Mary Beard je aj feministka. So suchým humorom sa vracia k rodovým problémom a ukazuje, ako sa história zachovala k mocným ženám. Ako príklady používa postavy z antiky až po súčasnosť, píše o ženách od Medúzy a Atény po Theresu Mayovú a Hilary Clintonovú, skúma kultúrne korene mizogýnie, hlas žien vo verejnom priestore, kultúrne predsudky týkajúce sa ženského vzťahu k moci a spôsob, akým mocné ženy vzdorujú obmedzeniam mužských vzorcov.
V diely Ako sa kedysi obliekalo, v edícii ÚĽUV deťom, od autorky Rastislavy Stoličnej sa mladí čitatelia môžu dozvedieť ako vyzeral odev na vidieku a v mestách a jeho základné odlišnosti. Rozdiel nebol iba vo výzore odevov ale najmä v materiáloch a spôsobe nosenia, pretože pred sto rokmi sa na Slovensku ešte v mnohých lokalitách udržal tradičný odev roľníckeho ľudu, ktorý pozostával od predkov zdedených súčastí, vrátane pokrytia hlavy a nosenia tradičnej obuvi. K prelomu medzi nosením tradičného vidieckeho odevu a mestského dochádzalo postupne, keď muži pracujúci v továrňach vo veľkých mestách postupne začali nosiť mestský odev. Zatiaľčo sa pred sto rokmi na vidieku ešte stále udržala domácka výroba materiálov z ľanu, konopy a vlny, v mestách sa šili šaty z kupovaných priemyselne vyrobených látok. Publikácia venuje dostatočne veľký priestor práve domáckemu procesu zhotovovania materiálov pre tradičný vidiecky odev, od pestovania ľanu a konopí, cez jeho spracovanie (trhanie, močenie, sušenie, česanie, pradenie a tkanie) až po využitie na zhotovovanie rôznych druhov odevu: pracovných aj slávnostných. Publikácia bližšie predstavuje remeslo tkáča, súkenníka, kožušníka a čižmára.
4. júna 1920 bola podpísaná Trianonská mierová zmluva, ktorá dala bodku za historickým Uhorskom. Zmluva priniesla strednej Európe protichodné očakávania a pocity. Na jednej strane radosť spojenú s veľkými nádejami, na druhej obavy, pocit krivdy a osudovej katastrofy. Trianon stále vyvoláva vášne a snahy po revízii. Tie hovoria o historickej nespravodlivosti, o náprave krívd a spojení rozdeleného národa. Po sto rokoch v nových európskych kontextoch ide už len o politickú mobilizáciu a nezodpovedné účelové politické hry. Kniha mapuje cestu, ktorá priviedla Maďarov k tejto katastrofe a hodnotí ju zo slovenského pohľadu. Vnútorná politika pred vojnou, agresívne ciele Uhorska počas nej a definitívna porážka štátu viedli k jeho rozpadu a k turbulentným udalostiam roku 1919, keď si Slovensko komplikovane hľadalo cestu k novému štátu a nové nestabilné Maďarsko sa potácalo od ľavicového k pravicovému radikalizmu. V oboch prípadoch pôsobilo ako potenciálna vojenská hrozba, nositeľ aktívnej propagandy proti svojim susedom, rovnako sa však stávalo obeťou eskalovaných územných ašpirácií. Trianon sa javí ako zavŕšenie jednej historickej etapy, súčasne však otvára novú, spojenú s bojom za a proti jeho revízii. Obyčajní ľudia sa stávali nevinnými obeťami týchto historických procesov a mocensko-politických ašpirácií na oboch stranách hranice. Prof. PhDr. Roman Holec, DrSc. (1959, Bratislava), zaoberá sa dejinami „dlhého“ 19. storočia, jeho špecializáciou sú hospodárske a sociálne dejiny, v súčasnosti najmä dejiny šľachty a environmentálna história. Je autorom 17 samostatných knižných titulov, spoluautorom vyše desiatich syntéz a takmer dvoch stoviek vedeckých štúdií publikovaných v 15 krajinách sveta. Študoval na Filozofickej fakulte UK v Bratislave odbor slovenčina-dejepis. Pracuje na Historickom ústave SAV, je profesorom histórie na Katedre slovenských dejín Filozofickej fakulty UK.
Evanjelický cintorín pri Kozej bráne bol založený koncom 18. storočia a nachádza sa uprostred evanjelickej štvrti, ktorú ohraničuje Župné námestie, Suché mýto, Palisády, Kozia a Šulekova ulica. Leží v blízkosti evanjelických kostolov, bývalého evanjelického lýcea a nemocnice. Mená na náhrobkoch svedčia o bohatej histórii tejto časti mesta: ležia tu známe osobnosti z obdobia národného obrodenia, významní profesori T. G. Schroer, Kováč-Martiny, J. Grosz, M. Schevrlay, S. H. Glatz, Š. Boleman, S. Tamasko, S. Wölfel, J. Kvačala, J. Pettko, A. Fuchs, F. J. Grailich, V. Michaelis, S. Markusovszký, historik B. Varsík. Nájdeme tu náhrobky predstaviteľov mesta (A. Steckelhuber, J. Lederer), mestských inštitúcií (I. Daxner, E. Forbát, L. Dobrovits), obchodníkov (T. E. Mader, Ludwigovci), podnikateľov (A. Steltzer, M. Dax, Hackenbergovci, Feitzelmayerovci), kníhtlačiarov (Wigandovci, G. Haeckenast), majiteľov tovární, ktorí sa ako mecenáši zaslúžili o kultúrny a spoločenský rozvoj nášho mesta (Habermayerovci, Jurenákovci, Grünebergovci, Reidnerovci, Slubekovci, Royko), vedcov a vynálezcov, (Bahýľ, J. A. Bäumler), architektov (Ch. Ludwig, J. Merganc), kultúrnych pracovníkov (A. Güntherová, M. Pietor, M. Martinček, J. L. Bella, G. Koričanský), evanjelických farárov (P. Rázga, J. V. Jarius, J. Ch. Tremmel, K. A. Raabe, L. Szeberényi, J. Drobný, M. Bodický), lekárov (K. Kanka, Ľ. Valach, F. Celler), šľachticov (de Apadia, gróf d’Annecourt), generála R. Viesta, rodiny Kutlíkovcov, či mecéna robotníkov Juraja Schulpeho a stovky dnes už zabudnutých mien spojených s osudmi nášho mesta. Čaro tohto pôvabného cintorína utopeného v zeleni uprostred mesta umocňujú nádherné sochy a náhrobky od známych umelcov akými boli Rigele, Mahr, Feigler, Rumpelmayer, Lipšic, Márton, Mack, Majerský, Bahna, Gibala, Ondruš, Vika, Motoška a ďalší.
Na miestach, kde ešte nedávno stáli fabriky a robotnícke štvrte, ktoré pripomínali industriálny rozmach mesta na prelome 19. a 20. storočia, dnes vyrastá nová zástavba. Priemyselná Bratislava už ostane len na starých fotografiách: Marschallova továreň na koče, fabrika na kefy bratov Grünebergovcov, Feitzelmayerova fabrika, výroba klavírov Wernerovcov, Dynamitka, Stollwerck, Patrónka, Kühmayerova továreň, Klingerka, Kablovka, Gumonka, Siemenska, Matadorka, električka do Viedne, mestská vodáreň, plynáreň a elektráreň, bitúnky, starý Meštiansky pivovar, Steinov pivovar, Slubekova likérka a ďalšie. PhDr. Viera Obuchová, CSc. (1951, Bratislava), vyštudovala históriu na FiF UK v Bratislave. Od roku 1974 pracovala ako historička v Mestskom ústave ochrany pamiatok v Bratislave. Je autorkou a spoluautorkou odborných a populárno-náučných publikácií o histórii Bratislavy: Ondrejský cintorín, Cintorín pri Kozej bráne, Priemyselná Bratislava, Každodenný život a bývanie v Bratislave v 19. a 20. storočí, Príbehy z dejín Bratislavy.
Stalinov stihomam poznali desiatky miliónov ľudí. Chceli žiť ako iní ľudia na svete ale boli kruto nútení pracovať „v okovách“ a pritom spievať oslavné piesne. Až revolúcia im umožnila vstúpiť do slobodného sveta a ukázalo sa, že komunizmus a jeho ideológia nie sú schopné súperiť s demokraciou. Rozpadli sa samé od seba. My tu ale stále žijeme, sme národ tvorivých, slobodných ľudí ktorých politici a svetové udalosti z času na čas dotlačia do situácie akoby neriešiteľnej. Z každej „šaškárne“ sa však vieme dostať svojim sedliackym rozumom. Ivan Čarnogurský (1933). Narodil sa v rodine učiteľov ľudovej školy. Rodičia boli z roľníckeho prostredia malej dediny. Vyrastal u starej mamy vo Vajnoroch pri Bratislave a od začiatku vojny v Malej Frankovej na goralskom gazdovstve Spišskej Magury. Svetové udalosti vnímal ako chlapec raz cez ruských partizánov, potom cez nemeckých vojakov a od roku 1945 cez Červenú armádu a Česko-Slovenskú republiku, v ktorej ukončil gymnázium aj vysokú školu technickú. Pracovný život od r. 1956 prežíval v propagande budovania socializmu a všemocnej strany a vlády, ktorá zasahovala do osobného aj verejného života. Od študentských rokov bol aktívnym organizátorom. Spolu s miliónmi Slovákov zažíval každodenný údel s nedostatkom ale aj s nadšením povojnovej obnovy. Po prvých politických previerkach v r. 1958 sa stal stavebným robotníkom. Pri betóne už ostal celý život s karíérou opravára strojov, majstra, vedúceho strediska, špecialistu-technológa a vedúceho odboru rozvoja podniku až do pádu socializmu v novembri 1989. V marci 1990 bol zvolený za generálneho riaditeľa stavebného podniku Hydrostav, za poslanca Národnej Rady, jej prvého podpredsedu a za člena európskych hospodárskych organizácií v Mníchove a Bruseli. Prežil celý život s ľuďmi v prvej línii najprv na nútených roľníckych družstvách, potom na stavbách na Slovensku aj v zahraničí a nakoniec v úzkom kruhu politikov, ktorí mali rozdeliť štát na dve republiky. Práve zákulisie týchto udalostí a osobné skúsenosti priviedli Ivana Čarnogurského k myšlienke napísať knihu o našom spoločnom živote, ktorý každý poznal iba v malom výseku svojho okolia. Nepíše o ľudskej tragédii, píše o schopnosti Slovákov vždy a v každej situácii nájsť to najlepšie riešenie – a je jedno či na stavbe maštale, alebo pri budovaní nového štátu.
Sam Pivnik byl jedním z posledních přeživších ze světa, který již neexistuje. Celkem čtrnáctkrát se ho pokusili zabít, ale díky štěstí, své fyzické síle a odhodlání nezemřít všechno přestál a mohl vyprávět svůj výjimečný životní příběh. V roce 1939, když mu bylo třináct let, jeho život navždy změnila nacistická invaze do Polska. Přežil dvě ghetta vybudovaná v jeho rodném městě Bedzinu a měsíce v nechvalně známém Rampkommandu v Osvětimi, kde byli vězni odváděni buď k vchodu do tábora, nebo do plynu. Po této trýznivé zkušenosti byl poslán na práci do těžebního tábora ve Fürstengrube. Mohl zemřít i během „pochodu smrti“, který jej zavedl na západ, když se Třetí říše hroutila. A byl jen jedním z mála lidí, kteří přeplavali do bezpečí, když Royal Air Force potopila v roce 1945 loď Cap Arcona, která v té době sloužila jako vězení. Svůj životní příběh, pravdivou historii svého přežití, i když bylo jen málo pravděpodobné, vyprávěl Sam Pivnik teprve až krátce po dosažení osmdesátky. Zanechal nám tak neuvěřitelný příběh lidského utrpení i odhodlání žít…
To zapískání byl dohodnutý signál k zahájení povstání, na jeho zvuk se měl celý dav pohnout z místa. Byl to začátek konce… Právě v tu chvíli začaly z různých stran přibíhat skupiny povstalců, kteří dosud zůstávali v dílnách. Měli sekery, hole a nože. Mezitím všichni, kteří měli palné zbraně po zabitých nacistech, začali střílet do vzduchu. Ženy a muži křičeli a běželi jako splašení… Někteří máchali sekerami, holemi a dalšími předměty, které jim sloužily jako zbraně. Všichni, kteří o povstání předem nevěděli nic, se k nám připojili a nastal takový ruch, že nikdo nemohl zůstat na místě… Nezkrotný, šílený dav se řítil směrem k východu z tábora… Sobibor byl nejtajemnější a nejméně známý ze všech nacistických vyhlazovacích koncentračních táborů. Nikdo není schopen plně rekonstruovat drama bezmála 300 000 lidí zavražděných v těchto místech během několika měsíců. Po úspěšné vzpouře a útěku vězňů ze Sobiboru 14. října 1943 napsal Odilo Globocnik, velitel SS a policie lublinského distriktu, Heinrichu Himmlerovi, že důkazy spojené s tímto místem je nutné co nejrychleji zničit, a proto byly všechny dokumenty spáleny. Neexistují tudíž materiály, které by umožnily dostatečně vysvětlit okolnosti vzniku vyhlazovacího tábora, jeho fungování a likvidaci. Z toho důvodu má každé svědectví bývalých vězňů jedinečný a velmi důležitý význam. Předáváme slovo osmadvaceti přeživším, kteří prošli branou továrny na smrt, z níž nebylo návratu. Navzdory všemu se vrátili do života. Postavili před nás obraz nebývalého utrpení, smrti a také vzpoury, která je zachránila.
Elton John je dlouhodobě nejúspěšnější zpěvák a skladatel všech dob. (Dosavadních) sedm dekád jeho života oplývá pozitivními i negativními zvraty. A nyní se dle vlastních slov rozhodl o svůj příběh podělit – do posledního komického i srdceryvného momentu. Odhaluje pravdu ohledně výchovy a vyrůstání na londýnském předměstí Pinner a popisuje komplikovaný vztah s rodiči. Chlapec pokřtěný jako Reginald Dwight byl stydlivý a jen nesměle snil o slávě popové hvězdy. Ve věku třiadvaceti let odehrál svůj první koncert v Americe, kde se před ohromené fanoušky postavil ve svých žlutých montérkách, hvězdami pokrytém tričku a okřídlených botách. Přišel Elton John a svět hudby už nikdy neměl být jako dřív. Já je dramatickým příběhem od původních neúspěchů písní skládaných společně s hudebním partnerem Berniem Taupinem až po nekontrolovaný vzestup na pozici superstar dominující všem žebříčkům; od přátelství s Johnem Lennonem, Freddiem Mercurym a Georgem Michaelem po tancování na diskotéce s Queen; od pokusů o sebevraždu až po tajnou drogovou závislost, která Eltona ve svém objetí svírala více než desetiletí. Elton John rovněž popisuje silný příběh o odvykání si a založení jeho nadace AIDS Foundation. Líčí, jak v Davidu Furnishovi nalezl pravou lásku, dovolenou s Versacem a vystoupení na pohřbu princezny Diany. A akcentuje okamžik, kdy se rozhodl stát otcem a jeho život se opět od základu změnil. Kniha Já je veselá, zábavná a někdy hluboce jímavá a vezme vás na intimní putování po boku živé legendy.
V povědomí nás všech přežívá sousloví "Anglie pánem moří", ale jen málokdo dnes ví, že v 17. století to byli Nizozemci, kdo zcela suverénně ovládal námořní obchod. A Angličané, kteří v tomto ohledu hráli jen druhé housle, se dlouhodobě snažili námořní dominanci Spojených nizozemských provincií narušit. V prvním konfliktu s Holanďany, probíhajícím v letech 1652-1654, se válečné štěstí nakonec přiklonilo na stranu Londýna, ovšem obchodní soupeření v západní Africe v šedesátých letech 17. století nadále zvyšovalo pnutí mezi oběma zeměmi. Situace neodvratně směřovala k dalšímu konfliktu, od něhož si král Karel II. sliboval posílení své politické pozice na domácí scéně a londýnští obchodníci doufali, že z námořních tras vystrnadí holandské konkurenty. Namísto toho se Angličané dočkali krvavých porážek, zemi zdecimoval mor, Londýn požár a námořnictvo zažilo jednu z největších pohan své historie…
Kniha mapuje dějiny Chorvatska od starověkých Ilyrů přes antickou periodu spjatou s obsazením země Římany, příchod Slovanů, začátky chorvatského království až k osmisetletému období, kdy bylo Chorvatsko spojené personální unií s uherským státem. Velká pozornost je věnována také vzniku jugoslávského státu, existenci samostatného ustašovského státu, obnovenému spolužití se Srby a dalšími jihoslovanskými národy v rámci titovské Jugoslávie a jeho bolestnému rozpadu.
Šumavská hranice byla místem, kudy po únorových událostech v roce 1948 opouštělo ilegálně svoji vlast tisíce našich spoluobčanů. Zabránit těmto útěkům měly nově vytvořené specializované útvary ochránců hranic a to i za pomoci střelné zbraně. Právě o těchto ozbrojených střetech strážců hranice a jejími tzv. narušiteli tato kniha pojednává.Čtenář bude seznámen se skutečnými příběhy, které se odehrály poblíž Českých Žlebů v letech 1949 až 1951 a při nichž umírali mladí lidé na obou stranách tehdejší ideologické barikády. V převážné části příběhů je hlavní postavou Josef Hasil – jeden z tzv. Králů Šumavy. Čtenář bude podrobně obeznámen se všemi rozhodujícími okamžiky jeho kariéry agenta zahraniční zpravodajské služby CIC. V knize jsou vůbec poprvé zveřejněny informace o činnosti Josefa Hasila, které doposud nebyly nikde a nikým publikovány.
Tato publikace z oblasti literatury faktu je 18. samostatnou částí edice Osvobození 1945 v projektu „Z Normandie přes Ardeny až k nám“ knižního nakladatelství Resonance. Jejím autorem je stejně jako u všech předcházejících Bohuslav Balcar. 17 již vydaných titulů se zabývá historií osvobození různých míst v západních Čechách v r. 1945. Publikace „Z Chebu do Manětína“ popisuje bojovou cestu jedné z divizí Armády USA – 97. pěší divize nesoucí přezdívku Trident, která na území dnešní České republiky začala dobytím Chebu, pokra-čovala přes Domažlicko a Tachovsko, a skončila až v Manětíně. Po dobytí Chebu bojové akce v okolí ještě pokračovaly, a to za účasti 1. US pěší divize, jíž je v publikaci také věnováno místo, stejně jako části Čs. samostatné obrněné brigády, která se v té době také přisunula z Francie na české území. Vedle podrobného popisu boje o Cheb je pozornost věnována i osvobozením dalších míst, na nichž se 97. US pěší divize podílela – Domažlicko, Tachov, Mariánské Lázně, Bor, Stříbro, Bezdružice, Nečtiny, Manětín. Vysoký stupeň informovanosti zajišťuje podrobný chronologický přehled bojových akcí obou výše jmenovaných amerických divizí po jednotlivých dnech a členěný přes pluky až do nej-nižších organizačních jednotek (přes prapory a roty často až do jednotlivých čet). Čtenář získá i po-drobnou informaci o nepřátelských silách, které kladly osvoboditelským jednotkám odpor. K dokonalému přehledu o vývoji bojové situace přispívají i mapy přibližující ji v rozhodujících dnech – od bitvy o Cheb až ke Dni vítězství. Zcela svébytným útvarem v textové části publikace jsou výňatky z deníků manětínského děkana Josefa Wonky, zachycující vývoj situace v tomto západočeském venkovském městě od okupace po-hraničí v r.1938 až po příchod osvoboditelských amerických a sovětských vojsk. Výňatky jsou doplněny odborným komentářem dvou badatelů. Fotografická příloha především zahrnuje historické snímky dokreslující bojovou cestu protagonistky celé knižní publikace – 97.US pěší divize.
Kniha bola koncipovaná ako formát podnecujúci uvažovanie o myšlienke múzea rómskej kultúry na Slovensku spoločne s umelcami, akademikmi, kultúrnymi pracovníkmi a aktivistami. Jednotliví autori prispievajú ku konceptualizácii múzea s ohľadom na rôzne aspekty rómskeho vizuálneho umenia, kultúry, histórie, ich pozícií v rámci dominantných diskurzov a ich relevantnosti v muzeálnom kontexte.Publikácia takisto hovorí o potrebe novej inštitúcie, koncipovanej z perspektívy dneška. Inštitúcie, ktorá by prekračovala hranice tradičného etnografického prístupu a vychádzala z interdisciplinárneho myslenia, ktorá by bola poučená dekoloniálnou a feministickou teóriou a praxou a ktorá by stavala na účasti a spolupráci. Kniha je tak uvažovaním o múzeu, ktoré môže mať výrazný emancipačný a politický potenciál. Autor: Judit Angel, Oto Hudec, Eliška Mazalanová, Zuzana Révészová, Emília Rigová (Editori)
Nový zábavný průvodce povahou Španělů. Přečtěte si o jejich zvyklostech, zásadách, charakteru a temperamentu, abyste snadněji navázali kontakt. Dozvíte se, čím se baví, co je pro ně důležité, jak funguje rodina, byznys a společnost. Pochopíte, proč je čas ve své podstatě pro Španěly podružný a proč nedají dopustit na svoje siesty. V knize se vážně i humornou formou dočtete mnohem více.
