Sbírka s mottem od Filipa Topola o těle, nemocech, špitálech a dětech. O tom, že v těle je černá žluč a žlutá žluč a hlen a tma (a v duši možná taky). I když snad ne úplná… Čteme záznamy promluv pacientek na pokoji, ale je tu i Socha noci, básnířka rekapitulující svou tvorbu a těloduše, která si nazouvá cvičky a jde si zacvičit na bradlech. A čas, jak se ukazuje, je možná jen membrána mezi světy..
Jamka a Krmka jsou kamarádky. Krmka vypadá trochu jako kočka, ale není to úplně kočka. A jednou si spolu hrály a začal foukat velký vítr. Knížku napsala autorka původně pro svou dceru Ester, aby jí nebylo smutno, když máma musela jet do porodnice s bráškou Martínkem. Spoluautor knížky – tehdy v břiše – mezitím vyrostl a vyprávění namaloval pro všechny děti, kterým je někdy smutno nebo které
„Tam, kde stojím, se totiž vždycky půlí vesmír.“ – Mottu od Jáchyma Topola lze rozumět na mnoho způsobů, stejně jako této knize povídek. Smrt otce, smrt matky, otcova knihovna, příchod sovětské armády, svatby na komunistické radnici, bečka na olomouckých Poděbradech, vinice v Ludéřově, zázrak v kopecké ZOO – ale kromě toho i odlehlá místa severomoravských Sudet, a dokonce Jeruzalém za druhé
Do broumovského kláštera přijíždí na literární pobyt spisovatelka Soňa, dcera jednoho z řeholníků internovaných zde od dubna 1950 v rámci akce K, likvidace klášterních řeholníků ze strany komunistické moci. Za Soňou se vypravuje její dcera Ela a na povrch vyplouvají spletité rodinné historie – ale nejen ony. Součástí knihy je také deník, který si otec protagonistky Václav v broumovském klášteře
Paměť s námi hraje svoje hry – a má v nich vždycky navrch. Nabízí se otázka: nežijeme vlastně jiné životy, protože si minulost pamatujeme špatně? Stalo se to přece jinak – ale to už nevíme, přeznačila to paměť i všechno, co následovalo. A co někdy následovalo právě proto, že jsme si minulost zapamatovali špatně. Sbírka o pasti paměti, vzpomínce jako přibližné mapě času i o „zlaté lásce zkratek“ a
Nová próza Sylvy Fischerové je umístěna do Prahy osmdesátých let dvacátého století, která zde ale nejsou líčena prvoplánově a přímočaře, prostřednictvím notoricky známých událostí a jevů. Autorka evokuje dobovou atmosféru takříkajíc zevnitř, skrz postavy a jejich dialogy a pocity, vkládáním deníkových záznamů, popisů snů nebo výpisků z četby. Realistické průběžně přechází do snového, popis
Nové povídky Sylvy Fischerové jsou poměrně krátké, ale zjevně osekané na dřeň, na krystalicky čistý celek, který je nesen atmosférou i stylem a zároveň otevírá hluboké otázky a postihuje nevídané a neohrané paradoxy. Celé je to přitom vystavěno živě, úsečně, hravě, ale i sofistikovaně: vysoké se tu prolíná s nízkým, minulost s přítomností, dialog s vyprávěním, literatura se životem. Výsledkem je
Nová básnická sbírka Sylvy Fischerové není knihou na jedno přečtení. A není ani další položkou v řadě titulů s názvem „Básníci na cestách“, jak by se mohlo zdát z jejího názvu. Jedná se o sumu životní i básnické zkušenosti, čteme tu zřetelný osobní místopis, ve kterém se konkrétní místa jeví jako průměty dějin a jejich událostí (i pastí). Také zde hrají podstatnou roli lidé autorce nejbližší —
Nová próza Sylvy Fischerové Bizom aneb Služba a mise se odehrává v naší současnosti. Nezvykle komponované vyprávění má mnoho rovin, vrstev a záhybů, přičemž krouží kolem základních otázek vztahu mezi jedincem a společností: Co je lidský osud, proč se rodíme, do čeho se rodíme, co jsou dějiny? V čem spočívá svoboda? Co dělat dál? Ústředním principem našich životů přitom je a zůstává hra.
Sestra duše — snad nejosobnější básnická sbírka Sylvy Fischerové. Verše, nad nimiž nás nemohou nenapadnout otázky: Co je osud? Jak křehká je duše člověka? Nakolik jsme skutečně sami sebou a kolik si toho v sobě neseme ze svých předků a z rodového dědictví? Verše s epickou linií, jejíž mrazivé detaily nás neopustí ještě dlouho po dočtení knihy.
Pohádky Olténie a Egbérie jsou posbírané ze všech koutů světa spojuje je radost z volné fantazie a především svérázný humor. Ve svých nejlepších momentech se vyprávění Sylvy Fisherové dají směle srovnat třeba s Fimfárem Jana Wericha. Správná pohádka má mít tři vlastnosti: poezii, moudrost a vtip. A má se líbit jak dětem, tak dospělým. Pohádky Sylvy Fischerové takové jsou: odehrávají se v