Kolektivní monografie k Platónovu dialogu Ión se zaměřuje především na vztah filosofie a řečnictví v klasickém Řecku.
Kniha Ladislava Hejdánka O umění je složena z deseti textů, v nichž se autor zamýšlí nad uměním a jeho rolí v našem životě. Autor v umění spatřuje inspirační zdroj jak pro naše myšlení, tak pro náš postoj ke skutečnosti. Od umění se dle něj můžeme naučit vidět svět jinak, nově a nepředmětně. V tomto smyslu se jedná o pokračování jeho originální filosofie a kritiky pojmového myšlení, jak je
Francouzský filosof Félix Ravaisson patří k u nás dosud nedoceněným inspiračním zdrojům filosofie 20. století, a to především díky svému spisu O zvyku (De l’habitude, 1838). Ve své systematické úvaze vychází především z Aristotela, ale i z francouzských spiritualistů (Maine de Biran) a přírodovědců přelomu 18. a 19. století. Svou analýzu zvyku zasazuje na jedné straně do kontextu obecné filosofie
Dějiny náboženského myšlení představují Eliadeho poslední velké dílo. Na rozdíl od své starší knihy Traité d’histoire des religions, kde se pokusil o systematický výklad morfologie projevů posvátna napříč nejrůznějšími kulturami i dějinnými epochami, líčí zde Eliade jednotlivá náboženství lidstva v jejich dějinách; toto dílo zároveň vyjadřuje autorovo přesvědčení o základní jednotě náboženských
Tento svazek komentované antologie přináší čtenářům výběr z textů pocházejících z oblasti Syropalestiny a okolních zemí, které se bezprostředně vztahují k jeho náboženskému prostředí. Text je rozdělen do dvou částí. První, kterou označujeme jako literární, obsahuje velkou skupinu mýtů, eposů, modliteb, hymnů a příkladů mudroslovné literatury. Druhá část pak přináší výběr z kultických skladeb,
Významný nizozemský historik první poloviny 20. století vydal monografii o Erasmu Rotterdamském roku 1924. Tato práce o životě a díle slavného humanistického myslitele se opírá o část Erasmovy korespondence zpracovanou do roku 1524. Podkladem pro český překlad bylo nizozemské vydání z r. 1988. s přihlédnutím k poslednímu Huizingou revidovanému vydání z r. 1936. Publikace je opatřena bohatým
Studie: Tomáš Vítek, Duše jako vzduch. Její původ a význam Jan Palkoska, Chápavost a představivost v geometrickém poznánív Descartových Pravidlech pro vedení rozumu Ondřej Sikora, Teorie postulátů a rozumová víra Tomáš Koblížek, Pojem Weltansicht v kontextu Humboldtovy filosofie jazyka Texty: Jean Hyppolite, Hegelovské interpretace Polemika: Ivan Blecha, Filosof na agoře za časů nevolnosti Petr
Sv. 4: Mezi písemnými prameny ze starověké Levanty tvoří nezanedbatelnou součást texty vědecké, právní, administrativní a školní povahy. Prostřednictvím komentované antologie se tak čtenář může seznámit s vývojem jednotlivých skupin textů či žánrů. Pro řazení textů má nezanedbatelnou důležitost i chronologické uspořádání, které umožňuje snadný pohled na vývoj konkrétního druhu textů. Zatímco
Autorovým záměrem je připomenout skutečnost zakořenění naší evropské kultury v řecké antice všem, jimž není řecká kultura lhostejná jakožto součást naší identity. Lhostejné však nemůže být řecké dědictví Evropy ani nikomu, kdo to myslí vážně s úkolem reflektovaného ověření svého vlastního duchovního východiska. Ne všechno, co tvoří evropskou identitu, má řecké počátky. Ale bez těchto počátků by
Jak spolu souvisejí časo-prostorový a řečový charakter naší zkušenosti? Jakou roli hraje rozdílný „smysl“ času a prostoru při rozumění významu? Předkládané studie tematizují zkušenost smyslu z hlediska přítomnosti, jíž není míněna jen jedna časová dimenze, nýbrž přítomnost ve světě, tj. vazba mezi přítomným a spolu-přítomným (ne přítomným). Takto pojatá přítomnost je zkoumána se zřetelem k
V knize l'Ironie najdeme většinu pro Jankélévitche typických témat. Ironii vyčerpávajícím způsobem popisuje s pomocí nesčetných příkladů jako stav či typ morálního vědomí, jako rétorickou figuru a jako literární strategii. Jde mu v prvé řadě o ironii jakožto literární útvar. Považuje ji za literární projev motivovaný "dobrým, radostným vědomím": "Co je ironie, ne-li vědomí, a to dobré radostné
Titul je posledním Plotinovým pokusem představit trojí ontologickou úroveň jeho universa. Vychází ze zkušenosti sebepoznání jednotlivé duše, která může sama sebe pochopit jako trvale zakořeněnou v božském Intelektu, a dokonce se dotknout Jedna, vyvýšeného počátku, který Intelektu dává jeho jednotu.
Interpretace celku Aristotelovy teoretické filosofie, jak ji Pierre Aubenque podává v tomto svazku, stojí na aporetičnosti řečového bytí na jedné a dokonalého bytí na druhé straně. V řeči se bytí dává jako vůbec nejobecnější slovo, a pokud má tedy řeč jakýkoli zřetelný smysl, mělo by mít – také a především – vyhraněný smysl slovo „bytí“; pokud ale nemáme skončit ve slepé uličce reprezentované
V pozůstalosti Klementa Alexandrijského se dochovala sbírka exegetických zlomků známých pod názvem Eclogae propheticae („Vybrané pasáže z prorockých knih“, tj. z Písma). Jedná se snad o náčrty připravovaného díla nebo o výpisky z Klementova spisu Hypotyposes („Náčrty“), který je rovněž dochován jen zlomkovitě. Oba texty, Eclogae i Hypotyposes, představují méně známou, ale velmi zajímavou stránku
Jeden z nejznámějších Platónových dialogů, který je věnován rétorice, kráse a lásce.
Spis má být transcendentálně-filosofickým komplementem filosofie přírody a tvořit s ní jednotný celek Schellingova filosofického systému. Zatímco filosofie přírody vychází z objektu a končí subjektem, u transcendentální filosofie je tomu naopak, tj. ukazuje, jak z jistých základních duchovních činností inteligentní bytosti se pro ni ustavuje vědomí objektivního světa. Spis vrcholí analýzou
Spis O strachu z bohů pochází z raného období jeho tvorby. Plútarchos v něm podrobuje velice ostré kritice všechny iracionální projevy náboženské víry, její přepjaté či pathetické projevy. Jeho úvahy o nepraktičnosti takové zbožnosti stojí poměrně blízko názoru epikúrejských filosofů, kteří odmítali jakoukoli formu božího působení v rámci tohoto světa a všechny neobvyklé jevy vykládali jako
Základní spis Kantovy praktické filosofie. Autor v něm stanovujenejvyšší princip morality, vysvětluje jeho funkci a odstiňuje jej od jiných koncepcí založení praktické filosofie. Třetí opravené vydánípřekladu L. Menzela.
První část přednáškového cyklu z let 1951/52. Heidegger zde podrobně probírá co je moderní věda a jaké je její postavení v rámci aristotelské charakteristiky člověka jako rozumného živočicha. Zjišťuje, že „věda nemyslí“ a vykládá, co pro něho znamená „myslet“. Na pomoc si bere Nietzscheho ve snaze vyrovnat se s jeho myšlenkou „nadčlověka“ a „věčného návratu téhož“. Překlad druhé části
Publikace navazuje na první svazek nových českých komentovaných překladů základních děl korpusu řeckých lékařských spisů, tradicí připisovaných Hippokratovi, tzv. Corpus Hippocraticum. Tento druhý svazek obsahuje spisy, které v dějinách evropského myšlení sehrály mimořádnou roli: spis O přirozenosti člověka (představující humorální teorii, jež se stala paradigmatickou teorií po řadu dalších