V českém kulturním povědomí prosperuje stále se objevující bajka o tom, kterak surrealista Vítězslav Nezval, ve zlém se rozešedší s přáteli ze Skupiny surrealistů v ČSR, opustil na jaře roku 1938 šiky svobodomyslné avantgardy a přihlásil se ke stalinismu. Po osmaosmdesáti letech po básníkově saltu se příběh roztržky svobody se stalinismem komplikuje edicí dobře utajené neznámé verze Nezvalova
Petr Spielmann, český intelektuál evropského významu, ředitel Musea Bochum, tvůrce klíčové sbírky umění za železnou oponou na Západě, jeden z protagonistů kulturní politiky NSR. Nebo jinak – mišlink těsně uniknuvší smrti, Auβenseiter, kverulant, po návratu do vlasti (s výjimkou domovského Brna) „vysmívaný, urážený, vyobcovaný do neznáma, Nikdo v zemi Nikoho“? Don Quijote českých dějin umění? S
Sto let od narození Karla Malicha (1924–2019) reviduje a sumarizuje historik umění Karel Srp poznání jednoho z nesmrtelných českého umění. Srp ví, že Malichovy drátěné plastiky „vznikající po roce 1976, lze obtížně zařadit do dějin umění“, což mu však nebrání zkoumat je nově a s mimořádnou erudicí, odvahou a jasností, a nevynechat žádný z diskurzů – od Steinera po Merleau-Pontyho. Srpova
V trojlístku provokativních esejů představuje se Milan Blahynka v novém kabátě. Přitom, ale neodkládá svůj kunderovský baret, zpod nějž stále sleduje, jak slovesnost hodná svého jména nijak nezaostává ve skicování světa za sociologií a filozofií, ba je často předbíhá a dodává jim munici. Možná bychom jej mohli řadit k dnešním autorům tzv. libertariánského socialismu; k takovým jménům, jako je
Glosy Milana Blahynky (s kresbou Milana Kundery), editora a interpreta díla Nezvalova, Vančurova, Kuběnova i Kunderova a řady dalších tvůrců, jsou nejen miniaturní freskou rozšiřující poznání díla velkého česko-francouzského romanopisce a intelektuála dvacátého a jedenadvacátého století, ale také příspěvkem k soudobé polarizující recepci Kunderova díla nejen u nás, ale i ve Francii a za Velkou