V českém kulturním povědomí prosperuje stále se objevující bajka o tom, kterak surrealista Vítězslav Nezval, ve zlém se rozešedší s přáteli ze Skupiny surrealistů v ČSR, opustil na jaře roku 1938 šiky svobodomyslné avantgardy a přihlásil se ke stalinismu. Po osmaosmdesáti letech po básníkově saltu se příběh roztržky svobody se stalinismem komplikuje edicí dobře utajené neznámé verze Nezvalova Pražského chodce.
Literární objev předního českého editora Nezvalova díla, doyena české literární vědy a bohemistiky Milana Blahynky je senzací!
První (dobře utajená) verze Pražského chodce vyšla tiskem zřejmě v září 1938, aby po vzniku druhé republiky vůbec nešla do distribuce, neboť jinak by celá padla za oběť pomnichovské cenzuře. Nezval pak v rekordní době slova, věty, odstavce a celé strany, v nových poměrech nepublikovatelné, nahrazoval novým, a přitom plnohodnotným textem.
Druhé vydání (prezentující se jako vydání první) ještě stihlo vánoční knižní trh roku 1938 a vstoupilo tak do historie jako jediné.
Nezvalův „ztracený“ Pražský chodec je velikým podmanivým vyznáním lásce Praze v mnoha podobách, od nablýskaných Vinohrad až po smetiště na předměstích, Lily Hodáčové, Jiřímu Wolkerovi, André Bretonovi; rovněž tak politickým pamfletem, velikou surrealistickou básní v próze, polemikou s jádrem surrealismu; bludná kniha psaná asociativní metodou záměrně bezcílných procházek. En même temps je to kniha horoucího socialismu a tragického omylu, když zaslepen strachem z hrozících německých kanonů, „z každé rány, která by mohla býti zasazena tomuto městu“, uvěřil Nezval Stalinovu úsměvu. Po letech získává konečně smysl volná trilogie Neviditelná Moskva, Ulice Gît-le-Coeur a Pražský chodec. Objev důležitý i z hlediska poznání mezinárodního surrealismu, jehož mohl ovlivnit, kdyby se mnichovská konference byla bývala zpozdila jen o několik málo týdnů. Manifest „velikého nového realismu, připravovaného surrealismem“.
