Přípravy na všechno jsou milostný příběh z malé země, kde se život mění v nouzový stav, válečný deník z doby příměří, autoportrét zaostřený na nejbližší okolí. Klíčová slova: bulvár, děti, kolaps, láska, nuda, porno, samota, slevy, vzpomínky, zbytky.
Prozaické texty Petra Borkovce navazují i nenavazují na jeho předchozí sbírky próz. Něco v minulosti, co předurčilo přítomný okamžik, co možná předurčilo i blízký konec, se nachází ne za závojem, ale za tlustým závěsem smyslového vnímání. Musel by nám o tom zřejmě povědět někdo jiný než tento člověk sám. Jeho obsesivní popisy nás totiž zaměstnávají natolik, že nelze už nyní ani říci, že by nám
Básnická sbírka ukrajinské autorky. Za svou tvorbu získala několik ukrajinských a mezinárodních ocenění, mimo jiné Literární cenu Vasyla Symonenka. Meruňky Donbasu, autentický výrazný hlas, který vykvetl ve stepi, fatálně poznamenané těžbou uhlí a válkou. Hlas, který Ljuba Jakymčuk (1985) propůjčuje těm, jež nejsou slyšet: horníkům a dělnicím, anonymním obětem průmyslu a válečného konfliktu.
Halali! huláká nemilosrdný kubánský záškodník Carlos A. Aguilera a po Číně (Teorie o čínské duši, Fra 2009) vyráží na lov do dalšího imaginárního revíru, který popisuje podle skutečnosti tak věrně, až z toho mrazí. Inkoustovou kulovnicí si bere na mušku utopie i anarchismy, totality i absolutismy v podobě groteskních ubuovských postaviček dlouze louhovaných v silném hořkém nálevu z Kafky a
V Kyjevě jsem uslyšela hlas, který ke mně promlouval současností a napřímo: schylovalo se k invazi ruských vojsk na Ukrajinu. Žadan četl v jednom z klubů své básně, naprosto civilně, bez patosu. S každou z nich přede mnou vznikal obraz východní Ukrajiny, zaznívalo v nich to, co jsem na východě já sama prožívala, co mě překvapilo a zarazilo, čemu jsem často nerozuměla, a o to víc mě to přitahovalo.
...jako adam dávající jména rostlinám a zvířatům. vidět a pojmenovat, vidět a pojmenovat: o moc víc nedělám. Výbor Jakuba Guziura zachycuje tvorbu amerického básníka a výtvarníka Roberta Laxe od 60. let, kdy básníkovu předchozí, poměrně tradiční lyriku nahrazuje básnická fenomenologie jazyka a metafyzické dohady ustupují noetickým otázkám. Tyto úsečné, zato však vysoce repetitivní texty, omezené
Na pláži pod obratníkem Raka se potulují mladí chlapci, vykonávají služby odvozené od pohybu slunce po obloze a konspirují, jak by se z jeho moci vymanili. V Kodani IT konzultant zmešká pracovní schůzku a místo toho se nechá svést bledým mladíkem, který ho zasvětí do obchodování s deriváty, děsivé ekonomiky, která převzala moc nad světem financí. Starý muž zkroušený smutkem se zamiluje do
Kde končí vzpomínky a traumata našich rodičů, lidí, kteří žijí kolem nás, a kde začínají naše vlastní? Dokážeme před nimi utéct? Iquela, Felipe a Paloma se o to pokusí a ze stejného výchozího budu se každý z nich vydá svou vlastní cestou. Alia Trabucco Zerán (1983) je chilská spisovatelka žíjící mezi Santiagem de Chile a Londýnem, držitelka Fullbrightova stipendia. Její debutový román La
Proč modelovat budoucnost světa, když nám vlastní život protéká mezi prsty? Čestný a bezúhonný bruselský úředník se plánovaně ztratí v časovém oknu své služební cesty do Asie. Jeho osobní život je prázdný, ten pracovní má absurdní náplň, přesto odhodlaně vyráží odhalit okolnosti pokoutných zakázek. Vše se však obrací proti němu, prohrává i ve zcela banálních záležitostech – dostat se v noci do
Mladá učitelka potkává první den cestou do práce muže. A právě ve vlaku prožije s charismatickým otcem od rodiny podstatnou část vášnivého vztahu. Se svým nadhledem nás přivádí jak do světa středoškoláků, tak do hlubin své duše, ve které se potýká s novou životní rolí.
Guillermo Cabrera Infante (1929–2005) byl až do své smrti v londýnském exilu jeden z nejvtipnějších, nejsvobodomyslnějších, a proto i nejvíce podvratných kubánských spisovatelů. V ohňostroji slovních hříček, přesmyček a palindromů se řítí se třemi truchlivými tygry v kabrioletu po havanském nábřeží, osvětleném blikajícími neony nočních klubů a barů 50. let, vdechuje slaný mořský vzduch a radostně
Sbírka Alžběty Michalové (1991) v lecčems navazuje na její úspěšný debut Zřetelně nevyprávíš (Fra 2014), na sbírku rodinných žalozpěvů, nářků i výkřiků, v nichž vystavila křehký a krutý účet matce a otci (Viola Fischerová). Nynější významově vrstevnatý, tvarově hybridní a precizně komponovaný záznam vlastního mateřství mění, prohlubuje, opravuje, ale i bolestně potvrzuje mnohé z toho, co se dříve
Brice Petit je prožraný červotočem verše. Vidí ho všude a ve všem, od hudební linky řinoucí se z flétny po píchlou duši jízdního kola. Neovládá jiný způsob, jak se potýkat se světem, jehož křivdy a lži vnímá s chorobnou citlivostí. Svědí ho to úporně a škrábat se umí pouze verši, které nezadržitelně bují v jeho hlavě jako rakovina metastázující na papír. Proti tomu nezadržitelnému výronu
Některým čtenářům může Guy Viarre přivodit dočasnou ztrátu dechu, ztrátu řeči. Každý jeho fragment v sobě skrývá nebezpečí mozkové mrtvice, po které se člověk musí znovu učit mluvit. Jeho básně o jednom, dvou, pěti verších jsou pahýly provazu, který se s čtenářem-oběšencem utrhne těsně předtím, než ztratí vědomí. Intenzita těchto zášlehů možná vyplývá i z toho, že nám pod nohama schválně
Básně Tomáše Gabriela bedlivě zkoumají, jak snadno se pod jazykem zřítí každá stylizace. Stačí jen trochu rozšířit segment zabírané skutečnosti a to, čím bychom tak rádi byli, se rázem zdá být nedohledné, legrační. Tomáš Gabriel (1983) je básník, literární kritik, zaměřující se na současnou českou poezii, a překladatel z angličtiny (Ashbery, Carson aj.). Vydal básnické sbírky Tak černý kůň
Pchjongjangská akvária jsou prvním osobním a literárně zpracovaným svědectvím o životě v Severní Koreji, které bylo na Západě publikováno, a nepokrytě ukazuje absurdní a vylhané kulisy této poslední bašty stalinismu. Její autor sugestivně vypráví vlastní životní příběh od návratu rodiny z japonské emigrace v polovině šedesátých let, několikaletého pobytu v prominentní pchjongjangské čtvrti přes
Druhé vydání prózy nekorektního marginála české literatury nelze žánrově ani tematicky zaškatulkovat. Skupina postarších hospodských pobratimů, ajťáci, grafici, filozofové života, vede řeči. Ironicky a bez servítků glosují dění v sobě i kolem sebe, zamilovávají se jako zamlada, toulají se báječnou Prahou, v profláknutých lokálech píší poblouzněné sms a někteří končí tak, jak si zřejmě zasloužili.
Váhání, rozvaha a vážnost jsou v pozorováních Anny Řezníčkové (1996) vždy nablízku. Básnířka se obvykle nespokojí s prvním, druhým ani s třetím pohledem. Zírá, váhá, rozvažuje dál a dál, dokud se pozorované (např. deka na vrátnici) nerozestoupí nebo dokud se nestane průhledným a neukáže něco uvnitř, něco za, co jsme my čtenáři ještě nikdy neviděli. Jsme ohromeni i okouzleni.
Soubor tří básnických knih Petra Borkovce, vydaných v minulých letech nakladatelstvím Fra, obsahuje tituly Vnitrozemí –Vybrané a nové básně 1990–2005 (2005), Milostné básně (2013) a Herbář k čemusi horšímu (2018). Básník a esejista Jakub Řehák o autorovi napsal, že „Borkovec miluje zahrady a v básních z nich vytváří labyrinty, bludiště, ne nepodobná těm z Kubrickova Osvícení, kde ale místo