Nějaká Cécile a jiné

Prozaické texty Petra Borkovce navazují i nenavazují na jeho předchozí sbírky próz. Něco v minulosti, co předurčilo přítomný okamžik, co možná předurčilo i blízký konec, se nachází ne za závojem, ale za tlustým závěsem smyslového vnímání. Musel by nám o tom zřejmě povědět někdo jiný než tento člověk sám. Jeho obsesivní popisy nás totiž zaměstnávají natolik, že nelze už nyní ani říci, že by nám zprostředkovávaly přítomnost. Na tu také není vidět. Místo toho se ptáme, jaký člověk to mluví a jaký je svět, který může být takto sytě popisován? Nakousnuté hrušky Borkovcových postav dojídají nakousnuté postavy okolních povídek. Ať už se tu vypráví, naznačuje a pozoruje cokoliv, nedějí se nemoci, nehody a vraždy, ale něco nesnesitelného bez příběhu.