Řehoř z Nyssy (cca 335–cca 395 po Kr.) ve svém raném díle představuje výklad starozákonní knihy Kazatel a jejího zdánlivě pesimistického ladění. Upře-li člověk svou pozornost pouze ke smyslově vnímatelnému světu, musí nakonec opravdu dojít k poznání, že vše je marnost. Vymanit se z této marnosti můžeme podle Řehoře tak, že se zaměříme na opravdové dobro, které není postižitelné smysly a je v
Ivan Dubský (*1926), významný představitel české filosofie 20. století, zemřel náhle 17. května 2023. Do poslední chvíle byl duševně naprosto svěží. Reedici přítomného sborníku jsme začali připravovat jako poctu k jeho nedožitým 97. narozeninám. Jeho původní verzi sestavil k Dubského 55. narozeninám Petr Rezek v roce 1981. V té době, kdy se v Československu po „excesu“ „pražského jara 1968“
Předložený výbor, který z francouzských a latinských originálů přeložil a úvodními poznámkami opatřil Jan Palkoska, nabízí reprezentativní průřez těmi z Leibnizových filosofických textů, které lze považovat za zásadní pro náležité porozumění jak základům, tak i některým z ústředních motivů Leibnizova vrcholného myšlení v oblastech logické sémantiky, metodologie, metafyziky a přírodní filosofie.
Jeden z nejznámějších Platónových dialogů, který je věnován rétorice, kráse a lásce.
V první části třetího svazku dějin politického myšlení je podán filosoficko-historický výklad politického myšlení od humanismu a renesance po proudy ve francouzském osvícenství (Machiavelli, Erasmus Rotterdamský, Bodin, Suárez, Grotius, Hobbes, Harrington, Locke, Montesquieu, Rousseau). Velká pozornost je věnována vzniku teorie národního státu, české reformaci, právu na odpor, náboženské
Kritika praktického rozumu (1788) představuje Kantovo nejdůležitější dílo věnované praktické filosofii, které v úplnosti předkládá teorii morálního zákona a předkládá jádro Kantem reformovaného pojmu metafyziky, na nějž navázala generace tzv. německého idealismu. Jako se Kritika čistého rozumu (1781, 17872) podle Kanta týkala rozumu ve vztahu k přírodě, zabývá se Kritika praktického rozumu
Kniha se zabývá smyslem a dějinami obrazové tradice, tak jak ji uchovává a rozvíjí umění, jehož prostřednictvím ji dokážeme rozpoznávat a přijímat za svou. Zamýšlí se nad smyslem dějepisné a uměnovědné práce.
Svazek nabízí uvedení a zároveň kritické zhodnocení dvou nejživějších filosofických směrů 20. století, především v jeho první polovině: analytické filosofie a amerického pragmatismu. Ačkoli oba směry mají dodnes své stoupence, jejich kořeny spočívají v 19. století. Svazek je členěn na tři hlavní části: v první části nalezneme autory jako jsou Bernard Bolzano, Franz Brentano nebo Ernst Mach, u
Devatenáctý svazek Sebraných spisů Jana Patočky obsahuje filosofovy zápisky na nejrozmanitější témata, kterými se zabýval v letech 1946–1950. Sám k tomu říká v zápisu ze dne 14. XII. 1946: Původně byla to technika úmyslné formace, koncentrace, která vynucovala obraznost myšlenkovou. Úmyslem bylo dirigovat myšlenku dopředu, podle jistých hesel či pojmů, které se zdály důležité. Nyní technika jaksi
Moderní člověk, tvrdí Karl Löwith, pohlíží na svět zároveň okem víry i okem rozumu, a jeho vidění dějin je proto nevyhnutelně zkreslené. Dějiny západního světa byly po staletí nahlíženy z hlediska křesťanského, anebo klasického – z hluboké víry v Boží království, anebo z víry v opakující se a věčné životní cykly. Moderní mysl však není ani křesťanská, ani pohanská – a její výklady dějin jsou
Sborník je věnován životnímu jubileu významné české filosofky a theoložky Lenky Karfíkové. Soubor studií žáků a kolegů jubilantky, které vznikly při této příležitosti, ve svém celku tvoří průřez dějinami evropského myšlení. Jednotlivé příspěvky jsou hloubkovými sondami do myšlení několika velkých postav antické filosofie, patristiky, středověké filosofie a mystiky, renesance, novověku i moderní
Kniha Osoby představuje poslední, třetí díl pomyslné trilogie, spolu s první knihou Účelnost jako filosofický problém a druhou Štěstí a vůle k dobru; obě knihy již dříve vyšly v českém překladu. V první se Spaemann věnoval dějinám a obhajobě teleologického pohledu na přírodu a člověka, ve druhé pak zejména etice, s cílem překonat dichotomii mezi eudaimonismem a deontologismem. Ve třetí knize,
T. S. Kuhn byl jedním z nejvlivnějších myslitelů druhé poloviny 20. století. Jeho Struktura vědeckých revolucí, v níž vypustil do světa slovo paradigma, se sama stala paradigmatickým dílem, vzorem pro další práci o autoritě, dějinách a filosofii vědy. Vyvolala nadšené i odmítavé reakce.
Studie předkládané v této publikaci vycházejí z dosavadní práce autora nad textem Órigenovy apologie Proti Kelsovi, v níž Órigenés odpovídá na kritiku křesťanského náboženství z pera platónského filosofa působícího na sklonku 2. stol. po Kr. Autor se ve třech studiích zabývá způsobem, jakým Órigenés odpovídá na pomluvy o nemanželském původu Ježíše, vyvrací Kelsovo obvinění křesťanů z magických
Texty shromážděné v této knize představují autorčinu filosofickou práci, která čerpá inspiraci z fenomenologické filosofie (hlavně Patočky, Lévinase a Barbarase) a Platónových dialogů. Dotýkají se klíčových otázek filosofie matematiky, zejména její fundace, ve světle fenomenologických zkoumání existence, vnímání a rozumění. Kniha tak nabízí originální promýšlení oblastí, kde se matematika s
René Descartes (15961650) je zakladatelem novověké filosofie a jeden z nevlivnějších filosofických a vědeckých autorů. Jeho bádání vděčíme za zásadní vhledy do podstaty lidského ducha a jeho odlišnosti od fyzikálního světa, do podstaty matematické struktury přírody či za základní myšlenky týkající se neeukleidovské geometrie. Descartes je elegantní, ale zároveň též nesnadno pochopitelný
HANNAH ARENDTOVÁ (1906-1975) se ve svém posledním díle, jehož knižní podoba vyšla až z pozůstalosti, věnuje základním, na sebe nepřevoditelným dimenzím lidské mysli či ducha: myšlení, chtění a souzení. Druhý svazek se zabývá mohutností vůle, tedy i závažným problémem svobody. Schopnost vůle byla objevena až s příchodem křesťanské éry, křesťanský konflikt mezi vírou ve všemohoucího Boha a
Ve svém nejznámějším díle Přirozené právo a dějiny Leo Strauss popisuje a hodnotí důvody, které vedly k odmítnutí přirozeného práva. Vysvětluje důsledky tohoto odmítnutí i to, proč argumenty proti přirozenému právu nejsou platné. Těm, kdo ho odmítli ve jménu bezbřehé tolerance, připomíná paradox jejich volby. Podle něj pak totiž platí, že čím více vzděláváme rozum, tím více vzděláváme nihilismus.