„Ze své sochy na pomezí Dolního Rakouska a Vídně vystoupí v civilní podobě svatý Leopold a předvede okolnímu světu, jak by mělo probíhat vskutku tvůrčí žití. Po Nepředmětné odyseji (2016) jde opět o detektivní román, nikoli však typu whodunnit, ale howdunnit. Leopold, vykazující autobiografické rysy autora románu, je protagonistou příběhu nezávislé tvorby, a to výtvarné i literární. Leopolda
„Útržky reflexí vznikaly po několik let pod pracovním názvem Komické aspekty propadu do šílenství. Pak přišel kovid a také nemoc. Běžný pražský provoz vystřídal kamenný dům na šumavské samotě. Vznikla z toho knížka, která mísí žánry do té míry, že nezbývá než čtenáři doporučit, aby si pro ni zařazení hledal sám.“
Básně z osmdesátých let, které autorka vydávala ve strojopisných edicích pro své přátele z disentu a undergroundu.
„Co je to vlastně za text? Jaký je jeho smysl? O čem vypovídá? Domnívám se, že vyčerpávající odpověď na tyto otázky paradoxně nemůže dát ani sama autorka. Ta meditace se jí zrodila pod rukama jako výkřik zoufalství i smíchu nad současným světem, jako cosi, co se ze samé své podstaty brání vyčerpávající interpretaci či jednoznačnému výkladu.“ - Z Doslovu Jana Šulce
Posmrtně vydaná prvotina Marie Holubové (1927–1998) Vzpřímená chůze představuje básně a krátké prózy ženy, která byla roku 1978 při rozvodovém řízení z dosud neobjasněných příčin zbavena svéprávnosti, a byla tak donucena vychovávat své tři syny v chudobě a pod tlakem výsměchu a ponížení. Syrové texty prostoupené vzdornou silou vystihují atmosféru reálného socialismu, kdy byl šikanován každý, na
Vyslanci Brna – Paradoxní povaha vzdoru je chronotop. Čtenář putuje s „prišelcem“, který hledá harmonii místa a času, odchází ze Slovenska, aby po několika kolizích a peripetiích na Moravě putoval dál západním směrem – k Praze. Autor o svém románu poznamenává: „Přál bych si, aby číst tuto knihu připomínalo cestu, při níž se skotačí, se smíchem a v tanečním reji prochází zaobleným prostorem a
V doslovu k prvnímu českému překladu Rilkovy sbírky Sobě na počest (Mir zur Feier, 1897–1898, resp. 1909) Jaroslav Kovář poznamenává: „...Rilkova raná tvorba je syntézou toho nejlepšího, co německá (a nejen německá) poezie sklonku 19. století vytvářela: je geniálním spojením básnického impresionismu a obrazného symbolismu. Z tohoto pohledu je Rilkův impresionismus, zachycující prchavé vjemy a
Záznam vyprávění Petra Kotíka, bohémského „obra nejen mezi jihoamerickými indiány, ale i mezi Evropany“, který v jakési bezelstné důvěřivosti procestoval bezmála polovinu světa, aby konečně našel svůj domov: Brazílii. Spisovatel Jiří Pavel, autor tohoto „zápisu“, poznamenává: „Psát tuto knihu pro mě byla nová zkušenost: pro změnu jsem psal o někom jiném než o sobě, i když je podobně potrefený a
Vzpomínky surrealistického básníka a prozaika (nar. 1942), ve kterých se snaží vyvrátit „asi tak osm základních lží a pomluv“, které se vznášejí kolem jeho osoby. Především však vzpomíná na Bohumila Hrabala, „prokleté básníky“ Karla Šebka a Jiřího Veselského, na Ladislava Nováka, Vratislava Effenbergera, Petra Krále a řadu dalších, „které měl rád, ale i na ty, které rád neměl.“
Druhé, aktualizované vydání (listopad 2011) úspěšné knihy, v níž autor postihuje příčiny, mechanismy, důsledky a možná či nutná východiska ze situace klimatických změn, které se výrazně projevují na naší planetě. Činí tak napříč několika obory (meteorologie, klimatologie, hydrologie, energetika, zemědělství, doprava atd.) a s ohledem na etické atributy naší civilizace, tj. humanitu, demokracii a
Soubor devíti povídek, o jejichž titulním hrdinovi autor poznamenal: "Tutus je srdce a Tutus je slabost. Mám Tutuse rád, ale nechtěl bych jím být. Kdybych si ale musel vybrat, tak bych byl raději Tutusem než mužem bez srdce."