MANDEL = ČTVRTINA KOPY KOPA = PĚT TUCTŮ TUCET = PĚTINA KOPY ČTYŘI MANDELE = KOPA DVA MANDELE = PŮL KOPY ČTVRT KOPY = MANDEL čili Mandel v podání Pavla Kohouta = dva svazky shrnující patnáct her, které napsal mezi lety 1957 až 2020. 1 – 7 Taková láska (1957) Připsáno in memoriam hercům Janě Dítětové, Josefu Vinklářovi a Valtru Taubovi, pro něž byla napsána Cesta
V roce 1994 se Jakub Ursiny přestěhoval do bytu je svému otci Dežovi. Otec, v předtuše blížícího se konce, s pocitem, že synovi musí předat své životní poznání, začal Jakubovi psát dopisy. Ten výzvu opětoval. Vznikl jedinečný dialog mezi otcem a synem o těch nejpodstatnějších otázkách života a smrti, která je vždy nebezpečně blízko. Dopisy sice putovali jenom z jedné místnosti do druhé, ale
Z buddhistického hlediska byl Milan Munclinger (1923—1986) osvícený člověk. O jeho schopnostech hudebních je mnohé v předchozích textech. O jeho extrémní pracovitosti a obrovské škále humoru tam mnoho není; pražští „znalci umění“ mají v téhle oblasti poněkud temno. Ve sklepech Supraphonu a v archivech rozhlasu jsou Munclingerovy snímky, jež by mohly — s trochou dobré vule — vyjít na světlo
Příběh vztahu dvou žen v obležení kamer a očí konzervativní polské většiny, kde se intimita mění v glitch. Kde lze svou identitu a blízkost s druhým otisknout do skutečnosti jenom nenápadnými odkazy a virtuálními procházkami filmy, memy, písněmi, vlastními těly. Až se z vyhoštěného ostrova stane celý svět. Nečekanost, objevování neznámého, vroucnost života, který se neopakuje. — Dokud nepřijde
Hypertextová básnická síť hejtů, statusů, dunivých basových linek a konfesí. Účtování s lidstvím a systémy zprava zleva. Devadesátky nikdy neskončily. Jejich pluralitní tvořivost, objevování realit a svoboda, ale i bezohledná nenasytnost, sociální nerovnosti, ziskuchtivost... Muset vyrůstat v chudobě dělnické rodiny (přece rovné příležitosti všem, stačí chtít), dívat se, jak ti shora došlapují na
Maminka je jedna z nejkrásnějších knih o naději. O lásce k maminkám. O lásce k Bruntálům. O lásce k Divadlu na provázku. (Totiž: v červenci l. p. 2021 rozvířilo vědecký svět ohromující zjištění — buňky z organismu, které zemřely, nejenže přežívají — dokážou se organizovat do nových mnohobuněčných struktur! Do shluků energie („He!“) — viz Science Alert: Světoví vědci jsou na stopě neznámému
Stát se může úplně všechno. Žádná lidská odlišnost není dost podivná na to, aby se kolem ní neděly normální věci. Na svatbě si můžete vzít vlastní matku, na zabijačce sníst řezníky, před smrtkou, která si pro vás přijde do hospody, vás zachrání to, že došli utopenci, a ke zjištění, že jste promarnili svůj život, dospějete až na konci cesty parkem, kudy chodíte denně do práce. A každá z povídek ve
Toto je deník dobře zavedeného spisovatele. Je mu pětačtyřicet, má ženu, dvě děti a bydlí v Athénách. Všechny své trumfy už rozdal, jeho ješitnost je zhrzená, stárne. Kdo je David Zábranský a má to nejlepší už za sebou? Nevíme. Ale čas dospět, přestat si lhát do kapsy a odhodit servítky právě nastal. Toto je román o krizi středního věku i nevyžádaná příručka pro český literární provoz.
„Bojím se být po smrti sám“, píše autor v posledním textu této sbírky. Je to jeden z nejpůsobivějších veršů, které jsem kdy četl. Pavel píše a myslí tak, jak to má básník dělat: v obrazech, které jsou nabité emocemi, nikoliv proklamacemi. Cítím u něj spontánnost a uvolněnost řeči, která reaguje na pohyb života i světa. Dokáže počkat na klíčový okamžik: píše až potom, co zažije hluboké pohnutí,
Toto je deník dobře zavedeného spisovatele. Je mu pětačtyřicet, má ženu, dvě děti a bydlí v Athénách. Všechny své trumfy už rozdal, jeho ješitnost je zhrzená, stárne. Kdo je David Zábranský a má to nejlepší už za sebou? Nevíme. Ale čas dospět, přestat si lhát do kapsy a odhodit servítky právě nastal. Toto je román o krizi středního věku i nevyžádaná příručka pro český literární provoz.
Variace na příběh o Faustovi, který je hrdinou dnešní doby.
Jestli je ještě šance předat někomu planetu k záchraně, než ji se sebou lidstvo zničí, tak současné nejmladší generaci, ke které Olga Wawracz patří. Naděje v ještě jednu možnou cestu. Vše je ještě živé. I dny, kdy nelze vyjít z bytu. Z bytu, který nám nikdy nebude patřit. I chvíle, kdy za politou zdí končí něčí svět. Nebudeme čekat na záchranu seshora, ať je to systém, nejbohatší procento, které
Roman Krištof je spirituální i světský, vysoké je nízké a naopak, všední den překypuje pestrostí, hvězdné nebe nudí... a přece se nechá zhlížet. Umět vždy shořet pro něco, co se nás vnitřně netýká. Tělo je spíš v duši než naopak. Proto není důvod se stydět. Stud je to jen pro ty druhé. Všechny protipóly se stočí zpátky. Stočí nás to zpátky k sobě. A pak zase sami. Na terase domu v horách usoužit
Poetická autobiografie Všechno bychom si řekli je úplně jiná než předcházející tituly berlínské spisovatelky Judith Hermannové. Je to její dosud nejosobnější kniha, uhrančivě otevřená zpoveď, v níž s pomalou, svému stylu vlastní elegancí ohledává různé etapy svého života. V podtextu vyprávění, které vzniklo jako cyklus poetických prednášek v rámci prestižní nadační docentury na Frankfurtské
Dá se o spletitých polských dějinách psát v hrabalovském duchu? Toto je příběh Tondy Baryckého a zároveň historie Polska minulého století v kostce. Další úspěšná próza Huberta Klimka-Dobrzanieckého, polského spisovatele originálního rukopisu i nátury, je příběhem o nuceném vysídlení a novém životě ve světě, který předtím museli opustit jiní. Historií jednoho života, který převrátila naruby druhá
Toto je hořká satira nastavující nelítostné zrcadlo střední třídě v nejbohatší zemi Evropy. Román Mít svý jistý učinil ze své autorky literární hvězdu. Stvořila v něm svoje alterego, Resi. Ta je nejšťastnější, když se zavře do komory na košťata a píše. A na nikom, včetně sebe samé nenechá nitku suchou. „Pro mě a pro Resi je psaní přístup ke světu,“ říká Anke Stelling.
Měl jsem jednou tu čest doprovázet autora této sbírky do provizorního stánku dopravního podniku na jinak sympaticky vintage hlavním vlakovém nádraží Bratislavy. Šel si vyřídit seniorský průkaz, aby mohl bezplatně cestovat autobusy nebo električkou po svém rodném městě. Navštívit kamarády, postarat se o hrob a tak. Po těžkém úraze si Jáno přesně nepamatuje názvy ulic, někdy se mu vytratí i jména
Kristína je Slovenka. Po letech strávených v Bruselu následuje manžela spolu s jejich dvěma syny za prací do Turína, kde se chtejí usadit. Tam potká Olgu, jižanku z Otranta, se kterou se spřátelí. Ukáže se však, že setkávání jejich rodin má ničivé následky pro všechny.
Příběhy z městečka malého, rychle se ukryj do něho! Příběh tě smutný rozveselí, veselý rozesmutní zas. Nakonec všichni se stmelí, ulice jejich jsou jich vlasť. Příběhu půvabný, začni svou písničku, nechť roste láska na tvém políčku.
Kultovní rumunský román z roku 1929 poetickým jazykem přibližuje období konce starých časů před první světovou válkou v Bukurešti, tedy „u bran Orientu, kde se vše bere na lehkou váhu“. Králové ze Starého dvora jsou nesourodá čtveřice kumpánů, kteří se scházejí především po nocích a oddávají se imaginárním putováním, tahům po předměstských lokálech a sestupům do nejtemnejších hlubin bukureštské