Měl jsem jednou tu čest doprovázet autora této sbírky do provizorního stánku dopravního podniku na jinak sympaticky vintage hlavním vlakovém nádraží Bratislavy. Šel si vyřídit seniorský průkaz, aby mohl bezplatně cestovat autobusy nebo električkou po svém rodném městě. Navštívit kamarády, postarat se o hrob a tak. Po těžkém úraze si Jáno přesně nepamatuje názvy ulic, někdy se mu vytratí i jména osob, ale pamatuje si všechno, podle obrazů z oken autobusu nebo električek. V průhledné fólii má Jáno fotku pořízenou v pařížském automatu, jenže paní za přepážkou si ho chce vyfotit sama. Má fotoaparát s drátem, který snímek přesune rovnou do počítače. Stačí se tiše postavit ke zdi a chvíli se nehýbat. To ale básník odmítá. Chvíli to vypadá, že je po všem. Bude se muset toulat ulicemi rodného města pěšky, jezdit na černo nebo si kupovat jízdenky pro lidi v produktivním věku. Zabere až úporné Jánovo zvolání na celou provizorní kancelář dopravního podniku: Ale som Slovák, som z Bratislavy. Došlo tedy k odstranění tvrdosti, jak by řekli právníci, a má na legitce fotku ze starých slavných časů. Už víme, že Ján Sedal, nekompromisní herec a alternativní společník vybraných brněnských sezení, čerpá některé benefity na Slovensku. Ale už druhou knihou, Bůh zaplať, se řadí do literatury české. Jeho texty, stejně je tomu kupříkladu u autorů Písma, vznikaly nejprve vyprávěním mezi lidmi, kteří si je ale natolik oblíbili, že si je začali zapisovat, posílat esemeskami či je jinak uchovávat, něco také sám autor rozposlal přes nejrůznější noční sociální sítě. A právě díky tomu tu dnes máme svědky, že nejde o bonmoty či vtipné říkanky, ale o básnění autora, který nejčastěji říká, že nedokáže vůbec mluvit, čemuž se ti kolem smějí a někdy si neuvědomují, že právě z tohoto pnutí a jen z něj vzniká pohnutka psát verše. Petr Minařík
