Poetická autobiografie Všechno bychom si řekli je úplně jiná než předcházející tituly berlínské spisovatelky Judith Hermannové. Je to její dosud nejosobnější kniha, uhrančivě otevřená zpoveď, v níž s pomalou, svému stylu vlastní elegancí ohledává různé etapy svého života. V podtextu vyprávění, které vzniklo jako cyklus poetických prednášek v rámci prestižní nadační docentury na Frankfurtské
Mladou ženu požádají, ať vleze do krabice a nechá se rozřezat. Starý trik hodlá kouzelník nacvičit se svou novou asistentkou doma, kde vše sleduje jeho žena. Román Judith Hermannové Doma začíná právě touto téměř thrillerovou epizodou z minulosti hlavní postavy. Střih. Hrdinka nechává dosavadní život za sebou a stěhuje se do vlastního domu u moře. Píše krátké dopisy bývalému manželovi, navazuje
Jak blízko můžeme být lidem, které milujeme? Fotograf sleduje svého adoptivního syna, se zájmem i odstupem zároveň, jeho žena ten pohled vidí, a tím by se to mohlo celé pokazit. Stary? muž vzpomíná na cestu na ostrov Nantucket, poslední společnou vy?pravu s přáteli a do domu, ktery? je zatím jen nahrubo postaveny?, slovy se kreslí do vzduchu. Žena vypráví o jednom dni u jezera, o jednom
Stella, její muž Jason a čtyřletá dcera Ava působí jako šťastná rodina. Až do okamžiku, kdy stiskne zvonek neznámý muž, Mister Pfister, stalker, který se objevuje a mizí. Zanechává vzkazy ve schránce, je stále neodbytnější, Stellin život a život její rodiny se mění v peklo. Judith Hermannová, hvězda německého literárního nebe, dosud své čtenáře uhranula třemi povídkovými tituly. Počátek veškeré
Povídková kniha Alice je trochu jiná než předcházející dva tituly Judith Hermannové. Ohledává nejzazší bod — smrt. Pět úmrtí pěti mužů. Pozvolných i náhlých, čekaných i nečekaných. Provázaných na různý způsob. A ohledává rovněž, co zbude po smrti. Jak se dá se smrtí sžít. Jak žít se smrtí druhého v sobě. Hermannová tu poprvé uvažuje nad tím, co bude. Poprvé překračuje temný kruh melancholie.
V centre pozornosti jej príbehov stoja väčšinou mladí ľudia a ich pluralistické životné štýly. Ich konanie autorka zobrazuje prostredníctvom súkromného mikrokozmu, ktorý je izolovaný voči vonkajším spoločenským vplyvom. Postavy sa akoby len nechali unášať prúdom životom, sú v neustálom očakávaní čohosi, chcú veriť, že majú ešte čas na rozhodnutia a na uskutočnenie svojich plánov, že nikdy nie je
Povídky, v nichž hvězdná berlínská autorka s velkou jemností postihuje životní pocit své generace plovoucí v jakémsi dějinném vakuu. Jejími postavami jsou obyvatelé velkoměsta, umělci či lidé s uměleckými ambicemi, berlínská bohéma. Všechno melancholici, pohybující se vně vlastních životů, které se odvíjejí snad jen díky letmým dotekům s životními příběhy jiných. Berlín po převratu, který si s