Jak v úvodu svého textu Michal Janata otevřeně přiznává, jeho úvahy vycházejí ze zklamání z četby textů teoretiků fotografie. Zdá se mu, že například na rozdíl od literární vědy není teorie fotografie dostatečně propracovaná, protože jí v první řadě chybí promyšlená ontologie fotografického obrazu. Janata se ve svém textu nepokusil tento nedostatek odstranit a namísto toho se rozhodl zaměřit na
Originálním způsobem přepsaný román století, o němž se právem soudilo, že jej nelze adaptovat. V žádném případě nemá v úmyslu nahrazovat předlohu, umožňuje ale čtenářům, aby si jej pro sebe nově objevili. Některé knihy by měl člověk prostě přečíst. Ví to, a přece ho odrazují. Už jen jejich tloušťka ho zbavuje odvahy. Muž bez vlastností Roberta Musila je takový románový kolos. Kdo si ale na
Vnitřním popudem k napsání Ustavující průběžnosti čar bylo to, co jsem nazval stigma počátku. Tedy schopnost čáry popřít svou jsoucností nicotu plochy, z níž povstává. Pokusil jsem se pojednat čáru v nejširších souvislostech tak, aby extenze výkladu zároveň nepopřela nutnou výkladovou koncentraci na to, čím je čára jako konstitutivní prvek našeho vnímání i jako kresebné vyjádření lidské
Když Lenin dědeček krátce po druhé světové válce nastupuje na palubu lodi do Buenos Aires, pluje vstříc dobrodružství v Novém světě, který mu nepřipadá tak unavený a opotřebovaný jako stará, válkou zničená Evropa. Ale neodbytná senná rýma ho brzy donutí vzdát se snu o svobodném pasteveckém životě. Místo toho se setkává s uměním tanga a s uměním milovat. Za dva roky se přesto vrací do vlasti a
Přehodnocení paradigmatu prostoru moderní architektury je jedním z trvalých příspěvků Louise Kahna této profesi. Výkresy k nerealizovanému projektu Dominikánského kláštera (1965–1969) nabízejí intimní pohled na architekta při práci na několika zásadních otázkách architektonického prostoru, a to hledání zdrojů významu v sociální, morfologické a krajinné dimenzi. Tato studie otevírá cestu k
Deník 1966–1971 navazuje na předchozí Frischův Deník. Deníkové zápisky, ať už to jsou skici k budoucí povídce nebo glosy ke zprávám, různé fikce či analýzy, smyšlené výslechy, dotazníky či příručka pro seniory, cestovní zprávy anebo vzpomínky, to vše zachycuje dobu a jednotlivé situace oné doby. Deník vypovídá o moci a bezmoci nikoli jenom spisovatelů. O úloze lidí, kteří se spokojí s tím, že „ve
V antologii Malé lalulá se sešli čtyři klasici německého nonsensu: Němci Christian Morgenstern a Joachim Ringelnatz a Rakušané Hans Carl Artmann a Ernst Jandl. Každý z nich stvořil osobitou poezii, kterou spojuje myšlenková hravost a nápaditá práce s jazykem. Záměrem editora, básníka a překladatele Radka Malého, bylo představit jejich básně v nových překladech také dětským čtenářům, ačkoli se
Nicolas Mahler zpracoval černočernou komedii Thomase Bernharda do podoby úžasné komiksové adaptace. Každý druhý den dopoledne – vyjma sobot s volným vstupem – usedá na lavici před Tintorettovým Mužem s bílým plnovousem ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu hudební filozof Reger. Jednoho dne dojde k přerušení této rutiny: Reger požádá přítele Atzbachera, aby se s ním v muzeu sešel právě v sobotu.
Po více než třiceti letech přijíždí Eric opět do Paříže. V tomto magickém městě lásky prožil kdysi traumatický rozchod se svou snoubenkou Claudine. Ve společnosti přítele Andrého chodí městem, kde se mísí minulost a přítomnost, kde se vše mění a zároveň zůstává stejné, kde skutečnost a fikce splývají. Jejich putování Paříží je melancholickým putováním za vzpomínkami, hledáním odpovědí na
Kultovní kniha esejů švýcarského architekta Petera Zumthora, držitele Pritzkerovy ceny 2009. Pětašedesátiletý architekt cítí uspokojení, že způsob, jakým pracuje si v dnešní uspěchané době zasloužil pozornost a uznání. Zumthor přiznává, že zčásti pracuje jako sochař. "Když na projektu začínám pracovat, tak moje první představa je spojená s materiálem. Věřím, že o tom je architektura. Není o
Bratislava - Pozsony - Pressburg bola multietnickým, multikultúrnym, multilingválnym a multireligióznym mestom. Žili v ňom svojho času vedľa seba maďarská, nemecká, jidiš, slovenská a česká jazyková kultúrna komunita, ako aj kresťanské náboženstvá a judaizmus. V priebehu 20. storočia sa uskutočnilo nielen vyháňanie viacerých skupín obyvateľov, ale aj vymazávanie pamäti občanov, ktorí mohli zostať
Sdělovat skutečnost, jako by nebyla aneb Zuřivé výbuchy andělů je Winklerovou autobiografií, autor se zde v několika „příbězích“ vrací do klíčových okamžiků svého života a podrobně se věnuje osobnostem z literárního a výtvarného světa. Cituje zde mnohé autory, kteří ovlivnili jeho vlastní pohled na svět. Spojovacím mostem jednotlivých prožitků je opětovně tragičnost, krutost, smrt, odpudivost,
Adam Sharr je britský architekt s řadou realizací po celé Evropě, profesor architektury na Newcastle University a autor knih Heidegger for Architects a Heideggerova chata. Těžištěm knihy je chata jako ohnisko Heideggerova života a díla, respektive otázka, zda a nakolik skutečně takovou váhu měla. Chata v Todtnaubergu je na jedné straně „hlavním hrdinou“ knihy, na druhou stranu je referentem, k
Během rozhovorů, které proběhly v letech 1977 až 2005 a které jsou zde sesbírány, Álvaro Siza komentuje své projekty. Jsou zde zahrnuty všechny jeho důležité projekty včetně těch, které nebyly realizovány. Počínaje sociálními ubytovnami, realizovanými těsně po karafiátové revoluci 25. dubna 1974, až po Nadaci Camargo v Brazílii otevřenou v roce 2008. V rozhovorech objasňuje studie a poznámky k
Titul tomuto románu dal pokoj spisovatelova strýce J., který v něm žil na konci šedesátých let. Tento pokoj je v současnosti autorovou pracovnou a stal se tak nejen místem vzpomínek na strýce, ale zároveň i místem vzniku románu. Protagonistou tragicko-komické ságy jedné hessenské rodiny je strýc J. – od narození postižený podivín, stojící mimo normální společnost, trochu blázen, návštěvník
V této knize odhaluje Juhani Pallasmaa dosud skrytý potenciál lidské ruky. Ukazuje čtenáři, jak se tužka v ruce umělce nebo architekta stává mostem mezi představující si myslí a formující se představou. Kniha zkoumá mnohonásobné podstaty ruky, její biologickou evoluci a její role při formování kultury. Upozorňuje na to, jak jsou spojení ruka-nástroj a oko-ruka-mysl zásadní pro zručnost.
Architektura je schopna inspirovat, angažovat a umocňovat život. Ale proč architektonické projekty, které vypadají tak dobře na rýsovacím prkně nebo na počítačové obrazovce, jsou pro nás zklamáním ve skutečnosti? To sporné, argumentuje Juhani Pallasmaa, spočívá v převaze vizuality, v dnešní technologické a konzumentské kultuře, jež prostupuje architektonickou praxi i vzdělání. Zatímco naše
Dětství a mládí ve střední Evropě, když tato střední Evropa po 2. světové válce přepisovala své politické a kulturní obrysy: Ilma Rakusa sleduje ve svých vzpomínkách malé děvčátko, dceru slovinského otce a maďarské matky, po jejích životních cestách ze slovenského maloměsta přes Budapešť, Lublaň, Terst až do Curychu – a odtamtud dále na Východ a na Západ, do Leningradu/Petěrburku a do Paříže.
Období třiceti let, které Mies van der Rohe, legenda modernismu, strávil prací v Americe, bezpochyby reflektuje jeho důsledné a vyzrálé úsilí, kterým se pokoušel dosáhnout svého cíle: nové architektury dvacátého století. Rozhovory s Miesem van der Rohe se zaměřují právě na toto americké období a tím dávají novou důvěru tomuto tvrzení, jelikož popisují architektovy nejdůležitější myšlenky o
Kultovní kniha esejů švýcarského architekta Petera Zumthora, držitele Pritzkerovy ceny 2009. Pětašedesátiletý architekt cítí uspokojení, že způsob, jakým pracuje si v dnešní uspěchané době zasloužil pozornost a uznání. Zumthor přiznává, že zčásti pracuje jako sochař. "Když na projektu začínám pracovat, tak moje první představa je spojená s materiálem. Věřím, že o tom je architektura. Není o