Vnitřním popudem k napsání Ustavující průběžnosti čar bylo to, co jsem nazval stigma počátku. Tedy schopnost čáry popřít svou jsoucností nicotu plochy, z níž povstává.
Pokusil jsem se pojednat čáru v nejširších souvislostech tak, aby extenze výkladu zároveň nepopřela nutnou výkladovou koncentraci na to, čím je čára jako konstitutivní prvek našeho vnímání i jako kresebné vyjádření lidské schopnosti vtiskovat svým představám i vnímání tvar. Čáru chápu jako něco, co zakládá bytostnou a plodnou dualitu našeho života. Tato životní rozeklanost je oním hybatelem lidského chování a jejím výrazem je právě čára. Ta osciluje mezi vůlí být intuitivním či geometricky reglementovaným tvarem. Jako geometricky reglementovaný tvar je čára úzce spjata s bodem, plochou a tělesem, jimž jsou věnovány jednotlivé kapitoly této knihy. Jako intuitivně chápaný útvar je čára hluboce zakotvena v naší tělesnosti, v naší schopnosti vstupovat pomocí vnímání do „mezer” mezi věcmi. Čára je výrazem hraničení věcí mezi sebou a zároveň ostenzí, schopností ukazovat rozdílnost, která má ovšem rovněž svou vyprávěcí dimenzi, protože každá čára je nebo může být narací, schopností být příběhem. Na pozadí Zénónových paradoxů pohybu pak vyvstává v tomto textu otázka toho, do jaké míry je čára pohybem či nehybností.
Michal Janata
Tvůrčí obzor Michala Janaty (1952) fascinuje svou rozlehlostí, intelektuálním espritem a zároveň pokorou člověka, který ví. Jeho esejistické texty a vědecky pojednané studie o architektuře, výtvarném umění, fotografii, historii vědy, kulturní antropologii aj. (vydané knižně, ale z větší části dosud nepublikované) jsou myšlenkově originální, mnohovrstevnaté, jazykově brilantní a orientované k univerzu. Ze širokého spektra autorových profesních zájmů logicky plyne, že jeho práce mohou vyvolávat kontroverzní reakce těch, kteří takový background či vědomostní zázemí nemají. Janatovým opožděným debutem je polyfonní esej o „sypké nehmatnosti smrti“ (2010), překvapující nebývale otevřeným přístupem k donedávna tabuizovaným „posledním dnům života“. Méně osobní, ale rovněž objevný je zatím poslední publikovaný soubor filosofických esejů Nesamozřejmost vědy a techniky (2013), jenž představuje výsledek několikaletého bádání v historickém fondu Národní technické knihovny v Praze.
Michal Janata je výsostným esejistou, o jehož díle se dá říct, že se pohybuje na průkopnické cestě („čáře“) mezi vědou, uměním a filosofií. Petra Růžičková
V knize jsou použity ilustrace autorů: Michal Cihlář, Zdeněk Prokop, Dana Puchnarová, Jan Hísek, Ludmila Jandová, Vladimír Kokolia, Inge Kosková, František Lesák, Jan Nálevka, Miroslav Urban, Tomáš Absolon, David Cajthaml, Tadeáš Kotrba
