Charkov. Začátek devadesátých let. Studentské byty, fotbalové stadióny, nádraží, továrny… Tři kamarádi hledají čtvrtého, aby mu sdělili smutnou zprávu o smrti jeho otčíma. Mají na to dvaasedmdesát hodin, celé tři deštivé letní dny – v cestě jim ale stojí moře alkoholu a taky trocha smůly. Začíná nezapomenutelné putování po průmyslových periferiích města, hledání svobody a smyslu života. Groteskní
Debut Hany Kosákové (1978) obsahuje jednak texty, které se vztahují k profesnímu životu pracovnice v oblasti humanitních věd, jenž ve své provozní rovině vykazuje sílící příznaky absurdity zrcadlící znepokojivé směřování celé naší civilizace. To se odráží i ve druhé určující tematické poloze s motivy ze soukromého života té samé dnešní ženy, která je také manželkou, matkou, účastnicí i
Ukrajinský spisovatel Artem Čech byl povolán do armády v roce 2015 a strávil na Donbasu v zákopech téměř rok. Po návratu do civilu napsal sbírku miniaturních povídek či esejí Bod nula (2017) jako reflexi všeho, co viděl a zažil. Jedná se o úvahy o sobě samém, intelektuálovi z hlavního města, jenž je ze dne na den vržen do prostředí, které by si sám nikdy nevybral, a sbližuje se s lidmi z naprosto
Matka byla v životě spisovatele a filozofa Rolanda Barthese tou nejdůležitější postavou. Den po její smrti, 25. října 1977, si začal vést Deník smutku. Psal jej perem, někdy tužkou, na papírové lístky (papír rozstříhaný na čtvrtiny), které potřeboval mít neustále na pracovním stole. Najdeme tu odkazy na souběžně psané dílo Světlá komora, k němuž ho ponoukla jedna z maminčiných fotografií, nebo i
Obsáhlý svazek přináší prózy Karla Miloty, nalezené v jeho pozůstalosti. Nejrozsáhlejší je román Hora, který Karel Milota začal psát na sklonku 60. let a přepracoval v letech 90., kdy ho již téměř dokončil. Jde o mrazivý příběh z počátku 50. let, v němž autor mistrně kombinuje vlastní strhující děj z úryvky z dobového tisku, lteratury či filmových týdeníků... Moderní, dechberoucí próza o jednom z
Ten, kdo píše, přechází po provaze, jehož oba konce svírá nicota. Tato maxima charakterizuje autorské gesto, které Miroslav Olšovský rozvíjí ve své nové knize. Je to zvláštní, hraniční počin na pomezí prózy, poezie i konceptuálního psaní. Kniha je věnována Praze, ale nejedná se o místopis nebo nostalgickou vzpomínku. Praha Olšovskému vstoupila do žil i nervových vláken a uvnitř této oběhové
Čtvrtá sbírka básní Kristiny Láníkové pracuje s napětím mezi intimitou a odosobněností, láskou a léčením, soukromím a popkulturou, vzpomínkou a medikací, niternou výpovědí a reduktivní textovou koláží, mezi vlastním hlasem a společenskými stereotypy. Podstatnější jsou ale jiné dva póly: lyrika a feminismus.
Člověk jako zbytek dohořívající mezi jinými zbytky. Jako to, co zůstane, když sám sebe zničí vyčerpáním všech forem života, vytěsňováním smrti, totalitou morálky s plným žaludkem a kultem hygieny. Špinavým šrotem polámaných veršů, osamělých názvů bez knih, obsesivních úvah, rozbitých vět a nedokončených slov Cédric Demangeot jasnozřivě popisuje stav současného ne-světa a zároveň mu vzdoruje.
Básně Jonáše Hájka se vyznačují nesobeckou otevřeností světu a upřímně míněnou starostí o jiné lidi s jejich útrapami, bolestí a bezradností. Hájek ukazuje, že je možné psát lyrickou i angažovanou poezii zároveň – a že tak nevznikají konflikty a třecí plochy.
Kniha ohlédnutí, uhranutí a vzpomínky, nostalgická a naspodu hořká, píše se na přebalu básnické sbírky jednoho českého básníka, socialisty. Čas pokročil a my znovu sčítáme ztráty. Jakou chuť má nostalgie v zemi ubytoven a skladů? A jakými slovy můžeme mluvit o štěstí?
Jen pár hodin poté, co Rusko 24. 2. 2022 vojensky napadlo Ukrajinu, sedla reportérka Adéla v Praze do auta a vyrazila do války. A protože se její kolegové fotografové báli, vydaly se tam s ní dvě trans ženy, které znala sotva pár hodin. Divoká jízda plná adrenalinu, estrogenu i testosteronu, nekorektnosti, upřímnosti, intimity i válečné reality. Strhující směs publicistiky, výsostně krásné
Kniha básníka Jakuba Řeháka je objemnou kritickou sumou věnovanou poezii a zahrnuje texty z let 2007–2022. Obsahuje recenze i reflexivní stati o současné české poezii, a esejisticky laděné texty věnované autorům, spjatým se surrealismem a post-surrealismem. Svazek lze vnímat jako soubor podrobných čtení básnických textů, ale zároveň i jako „manifest“ autorových tvůrčích vyznání.
Jazyk, kterým se běžně mluví, je trapný a vtíravě nevypnutelný, jako nekonečný vstup komentátora Frekvence 1, ale z nějakého důvodu se za jeho doprovodu odehrávají všechny důležité věci v životě. Člověk je frázemi a klišé obklopen tak dokonale, že mu nezbývá než realizovat se skrze ně. A básník pak může být přistižen, jak při pohledu na sebe píše životopis tuningového paka a masochisticky jej
Andrés Sánchez Robayna je básník, který jako by své verše lovil ze vzduchu. Čirost tohoto živlu zná z rodných Kanárských ostrovů i z cest do Řecka důvěrně. Umí vytušit, kdy změní barvu, kdy potemní i kdy se v noci rozzáří, a popsat okamžik, kdy zhoustne do vzpomínky na ženu nebo na rozhoupané zvony z dětství. Je to básník, který umí trpělivě čekat na prchavou chvíli, kdy vzduchem propadne jedna
Petr Borkovec vypráví pěkným jazykem, přitom obyčejně a jednoduše k pochopení. Má bohatou slovní zásobu a žádná věta se neopakuje. Ačkoli některé povídky obsahují mnohem zajímavější příběh než jiné, atmosféra je cítit z každé stránky. Čtete - a i když máte sto chutí četbu prokládat jinými knihami, nakonec to ani jednou neuděláte. Právě v tom spočívá tajemství Borkovcových próz. Jak píše kritik
V této knize, která je něco mezi příručkou a prózou, zpracovává Pavel Klusák v krátkých encyklopedických heslech hudbu jedinečných osudů a technik, často ze zdánlivých okrajů scény, zapadlé příběhy, outsider art a art brut v hudbě, tvorbu duševně nemocných autorů stejně jako zkrachovalých labelů.
Sbírka básní. Představa, že jsme dorostli do produktivního věku, že se těšíme svobodě a blahobytu, automaticky neznamená, že naše dospělost nemůže stát za hovno. Že se není čeho bát, když můžeme studovat, cestovat a podnikat. Ano, je to rouhání. Ale pokud jsme nepocítili válku, represe ani nedostatek, tak to přece neznamená, že jsme nezažili teror, že neznáme strach a že v našem dospívání o
Román Pohlavní styky má sice světové parametry, přesto se rozhodl ctít trend používání lokálních surovin. Díky typicky českým ingrediencím – žvanivost, závist, křiváctví, slavomam, nenažranost, zbabělost, mindrák či lakota – totiž vznikl hustý boršč plný řídkých nýmandů. Srdcervoucí konkurs na největšího Čecháčka může začít. Zvítězí některý z ministrů kultury?
Poezie Marzanny Bogumiły Kielarové (1963) je ve své emocionální jemnosti průzračná, introvertní, po estetické stránce neobyčejně vybraná. Vyvěrá z bdělého pozorování detailu, rozjímání nad přírodou, z naslouchání vlastní citlivosti. A emoce dovedně přetváří v nebanální metafory. Je to čistá, dokonale lyrická poezie, která neupadá ani do hysterie exhibicionismu, ani do lhostejnosti zprávy.
„Máte rád Bukowského? Jste víc syn nebo víc otec? Neutlačuje jedna poloha tu druhou? Kterou preferujete? Byl jste někdy na slam poetry? Měl jste šťastné dětství? Filozofická otázka – co to vlastně je poezie, co je její smysl? Čtete své básně své ženě? Asi nejste zrovna revolucionář, ale zkusil byste nějaký osobní manifest? Cestujete? Máte rád Bukowského? Je pro vás matka inspirací? Jakým způsobem