Kristina Láníková ve své umělecké dokumentaci výtvarně zpracovává zkušenost s dlouhodobým užíváním psychofarmak a jejich vysazením. Kniha obsahuje přípravné náčrty, fotografie objektů, cyklus rukopisných „omluv“ a asambláže. Jednotlivé série záměrně pracují s omezeným počtem motivů i použitých materiálů – kombinují obrysy náplastí či obalů od léků, odřezky kůže, otisky lékových blistrů, drobné
Čtvrtá sbírka básní Kristiny Láníkové pracuje s napětím mezi intimitou a odosobněností, láskou a léčením, soukromím a popkulturou, vzpomínkou a medikací, niternou výpovědí a reduktivní textovou koláží, mezi vlastním hlasem a společenskými stereotypy. Podstatnější jsou ale jiné dva póly: lyrika a feminismus.
Milostné básně Kristiny Láníkové (1988) se utvářejí jako shluky slov, těl a vztahů ve volném prostoru. Jejich forma je výsledkem mnohonásobného přeskupování. Identity zde vyvstávají jako dočasné pozice v hejnu a v transparentním prostředí snadno podléhají redukci. Od subjektů se přitom oddělují – podobně jako vnější skelety podmořských živočichů nebo bílé slupky po odpařené slané vodě – osobní
Ve druhé sbírce Kristiny Láníkové (1988) jde, jak píše básník Elsa Aids, o „práci na zpřítomnění přilehlého. Láníková především eviduje věci a slova při tom používá jako odřezky. V nekonečném kolážování světa jako by ji vedlo výtvarné gesto vycvičené obsesí…“ Autorka studuje na AVU v Praze v Ateliéru kresby Jiřího Petrboka. Debutovala sbírkou Opatření na noc (2014). Vystupuje v