Jako školák bydlící nedaleko ošuntělého vesnického hostince, který byl tak trochu i kulturním centrem naší ulice, jsem byl přímým svědkem všeho, co určovalo tehdejší společenský život, od vesnických pitek, přes uliční schůze, sobotní taneční zábavy a promítání černobílých filmů. Nejraději jsem však měl nedělní odpoledne. Tehdy jsem se často s dědečkem dostal do hospody k jeho vrstevníkům, kteří
Fenomény doby pozdní totality, sociální pavučiny časů, kdy se lidé bavili z očí do očí a nikoliv na dálku. Kdy ještě byla jen dvě pohlaví, smělo se říkat máma a táta a nebylo těžkým zločinem, když muž podržel ženě dveře a pochválil jí hezkou prdelku, kdy dočasnost byla synonymem pro nekonečno, komunismus měl větší sílu než zdravý selský rozum, kdy se režim se bál bigbítu i svobodného slova, kdy v