Jako školák bydlící nedaleko ošuntělého vesnického hostince, který byl tak trochu i kulturním centrem naší ulice, jsem byl přímým svědkem všeho, co určovalo tehdejší společenský život, od vesnických pitek, přes uliční schůze, sobotní taneční zábavy a promítání černobílých filmů. Nejraději jsem však měl nedělní odpoledne. Tehdy jsem se často s dědečkem dostal do hospody k jeho vrstevníkům, kteří si, kouříce při pivu, krátili sváteční chvíle vyprávěním příhod ze svého mládí. Příběhy, které jsem si tam často vyslechl, byly různé, obvykle začínaly dívkami, úspěchy a zklamáními v lásce, ale to mě jako školáka v té době ještě velmi nezajímalo. Mou dětskou pozornost si vyprávějící upoutali až zážitky z první světové války, kterými staří chlapi, účastníci těchto krvavých jatek, končili své hrdinské zážitky svého bouřlivého mládí. V té době jsem jejich dobrodružné příběhy, plné různých nesmyslných zvratů a krvavých scén, bral jako zábavu, která jako by vycházela z jakýchsi dávno zapomenutých časů a v žádném případě nemůže být pravdivá, protože tolik krutosti se nemohlo v životě přihodit nikomu. Později, jak jsem dospíval a ponořil se do studia historických faktů této doby, kdy už moji vypravěči opustili tento svět, jsem pochopil, že to všechno, co jsem v dětských letech zažíval jako fantazírování starých mužů, bylo tragickou skutečností v boji o moc, ovládnutí světa i za cenu nesmyslných nevinných obětí prostých lidí. A tak jsem se rozhodl vzdát hold všem bezejmenným obyčejným mužům, kteří umírali a prolévali krev a svým románem jim postavit malý pomník, aby ten náš moderní svět na ně nezapomněl a byl ve střehu, protože chyby dějin se rády a často opakují.
