Toto je připomínka padesáti let existence Činoherního studia v Ústí nad Labem. Scéna vznikla ve vypjaté normalizační době na troskách politickou mocí zrušeného Kladivadla. Činoherní studio se brzy prosadilo jako neobycejně živé divadlo s osobitou dramaturgií a schopností přitahovat zejména mladé publikum. Originální dramaturgii, režijní a herecký styl si divadlo udrželo i po pádu komunistického
Leden se šklebil jak Lenin, právě jsme směřovali do podzemí, odkud je nejlepší výhled do kraje, když se přišlo na to, že život je nesmysl, a basta, museli jsme si o tom vážně promluvit, museli jsme se s tím naučit žít a pracovat, psaní ovšem v nesmyslnosti překonává všechno, psaní zkrátka a dobře korunuje vola, už neandrtálcům to bylo jasné, neandrtálci zkrátka
Sbírka Hořím v kameni maluje svým názvem na zemi první šipku v cestě za pokladem. Místy vášnivé a širokodeché, místy kajícně litanické vedou nás jednotlivé verše světem nečekaných, mnohdy i nepochopitelných obrazů, nutí nás vidět a zažít magii slov, o níž stále víme jen málo: Tekutým kamenem chci být Nežít ohnem co vskály se nahroutil ztuhnul pri brezích Atlantiku Renato
Výbor z básnické tvorby Jaroslava Kovandy. Kniha je koncipována tak, aby odrážela Kovandovu básnickou mnohovrstevnatost. Sestává proto z tematických celků, jež jsou napájeny nejenom z tzv. velké i malé historie (intimní, rodinná, kolektivní, areálová paměť), ale představují také autorovy básnické překlady, poezii pro děti či jeho práci pro časopis Psí víno, jenž v 90. letech založil. Všechny tyto
Ženy i muži v této knize stojí na rozhraní svých životů. Dosavadní jejich část, prožitá v nadějích, usilování a touze po uplatnění, se završila. Ta, která leží před nimi, bude mnohem těžší. Bude třeba ji skutečně prožít, už se nebude možné schovat za péči o děti, za studium, za milníky na cestě za úspěchem, to všechno už je jenom třeba udržovat v pořádku. To ženy umějí, v uspořádávání jsou
První část Oploceného lesa obsahuje texty, jež předvádějí mezní situace, popisují křehké lidské vztahy ve chvílích krajního vyhrocení a ukazují, jak často stačí jen malý krůček, abychom od vzájemných ústrků dospěli ke vzájemné pomoci nebo naopak, od pomoci k ústrkům. Příběhy, jejichž klíčovým slovem je abúzus, vyprávějí o tom, jak dokáže jedinec reagovat na vlivy mnohdy negativního rázu, jak umí
Thomas a Daniel pocházejí z Rostocku. Každý z nich je úplně jiný, přesto je pojí silné pouto. Když NDR zanikne, jsou ještě mladí. Ale už jsou dost staří na to, aby se novou, vzrušující dobou nechali strhnout. Přestěhují se do Berlína a jejich život je jedna velká párty. Jenže pak Daniel zmizí. Když se po letech zase objeví, z Thomase už je advokát, co vede spořádaný život. Zrovna ale prožívá
Tahle sbírka brněnského básníka Ivana Petlana má charakter poetického deníku. Střídá záznamy humorné s bolestnějšími, texty kratinké s delšími, přesto působí díky jednotícímu příběhu kompaktně. Přijme-li čtenář pozvání, bude provázet básníka při jeho pobytu v onkologickém ústavu. Takže ano, těžké téma, ale odlehčené jak jen možno.
Mladé tělo ve starém světě? Duše v těle? Nebo zase naopak. Ostatky vnitřní emigrace, údělu lidského. Jen úhly pohledu, které je nutno přejít. Rozumem? Vírou. Věřím, abych porozuměl. Všichni ti Zahradníčkové a Holanové… věděli to. Eva Marie Růžena to ví také. Ví o hraně vesmíru. Nebát se velkých slov. Ale sucho je v ústech po velkých slovech a svět má žízeň. Co zbývá, když ani víra ne? Poezie.
Epocha žárovky je básnický film. Spojování smyslů, protože svět jedno je. Nelze poznat, ale lze poznávat a zakoušet. Vše je součástí světa, vše tvoří jeho takzvanou podstatu. Vysoké i nízké. Obraz se zvukem. Rozum s intuicí. Člověk s hmotou. Hmota s duší. Je to o tom, jak se setkávají. Jak si jsou navzájem podobni. Jak se svět stáčí do kruhů, do fraktálu. Jak se člověk stáčí do sebe. A tak někdo
Čtvrtý svazek Díla Pavla Petra s názvem Básně / Elegie shrnuje celek jeho básnických elegií. Od roku 2001 do roku 2020 psal Pavel Petr jednu souvislou básnickou skladbu, postupem času rozdělenou a vydanou v sedmi samostatných knihách v různých nakladatelstvích. Jednotlivé knihy vycházely ve stejné grafické úpravě, kterou původně pro edici knih poesie nakladatelství Petrov vytvořil Bedřich Vémola
Dvě znesvářená království, poeticky zaměřené Lyrično — a Epično, uznávající výhradně suchá fakta, spolu odnepaměti válčí, ale nekonečné boje královské rody obou zemí finančně ruinují. Chtějí válku ukončit sňatkem prince Lyříčka s princeznou Epičkou, jenže mnoho lyriky i mnoho epiky škodí, a tak pokus se svatbou dopadne katastrofálně. Co teď? Lyričenskou dvorní dámu Licenci napadne určité řešení...
Enikő je socioložka, právě opustila manžela a vrací se z New Yorku do Budapešti. Je jí třicet, má ambice a pozici na univerzitě. Chce napsat knihu, která se bude jmenovat Bída Maďarů. Tamás Bogdán platí v akademickém světě za celebritu. Předmětem jeho sociologického výzkumu je Békásmegyer, obrovské sídliště socialistického střihu na periferii Budapešti, v jehož centru jako symbol stojí Magnetický
Tvorba Petra Krále, pokrývající časovou rozlohu půl století, byla dosud vydávána jen na přeskáčku a v nestejnorodém edičním zpracování; vinu na tom nesla i cenzura, jíž byl autor po léta vystaven (napřed jako „surrealista“, potom jako exulant), a která vydávání jeho díla značně zdržela. Až jeho souborné vydání by tak mělo dovolit uchopit je jako celek a učinit zjevnou jeho vnitřní celistvost i
Toto jsou básně, které kombinují civil(ist)ní poetiku se surreálnými obrazy; děje se tak prostřednictvím asociativních jazykových her a „samplování“ textových útržků nejrůznějšího původu. Přítomen je též jakýsi humor, nadlehčující existenciální úzkost ze světa přehlceného všeobecnou skepsí a únavou, zoufale přehlušovanou maniakální aktivitou a pseudokomunikací na sociálních sítích.
Toto je soubor šesti próz, přesněji hodně divokých, syrových až šílených příběhů, jejichž hrdinům se tak snad ani nehodí říkat, a přesto jimi jsou. Ve světě, který je punkově balkánsky postkomunistický (už takto navrstvená charakteristika může odrazovat, ale taky lákat. Především čtenáře, který je možná už trochu unavený jistou spořádaností současné prózy), trpí tito hrdinové, tyto figury
Ján Zavarský je nepřehlédnutelnou osobností českého, slovenského, evropského divadla posledních několika desetiletí. Kniha nahlíží jeho monumentální scéhografické dílo. Čtenář se jej zde dotýká skrze odborné studie, svědectví samotného autora a faktografický přehled.
Od dětské nemocnice až do Štefánikovy čtvrti běží Merhautova ulice, jedna z nejdelších brněnských ulic. Ale když se zeptáte náhodného chodce, po kom je pojmenována, nejspíš se dozvíte, že po nějakém politikovi. Je to ostudné, ale spisovatel Josef Merhaut, který jako první psal příběhy situované do Brna, upadl pro mnohé Brňany v zapomnění. A tak, aby vzkřísil merhautovské jméno, napsal jeho
Romantický, drsný a filozofický příběh, který vám uštědří pořádnou facku. Elias Prescott nemá zrovna tu nejlepší pověst. Naopak. Po škole se o něm šíří nejrůznější zvěsti. Že je to rváč. Opilec. Feťák. A možná je každá z nich pravdivá. Kenneth Nolan oproti němu působí jako ten nejhodnější kluk. Nejspíš ale není důležité, jací jsou, ale kým se teprve můžou stát. Pro sebe navzájem. Jestli jeden
Pro Rakúsovo prozaické dílo je charakteristické napětí mezi protiklady osudově tragického a komického až anekdotického, mezi vážností a odlehčeností, tedy mezi krajními polohami výkladu světa i subjektu v něm. Je autorem diskrétním, indirektním, autobiografická východiska jeho próz lze konstruovat pouze se značným rizikem nadinterpretace. Nedominuje jim subjekt vypravěče, ten, i když hovoří o