V ulicích, kavárnách a bytech Trenčína se setkává několik postav. Pohybují se mezi minulostí, přítomností a světem vzpomínek. Čas je zde pružnou entitou, kterou zabydlují sympatické postavy se vzájemnými vazbami. Lukáš Cabala s jemným humorem a prvky magického realismu skládá mozaiku drobných příběhů, v nichž se obyčejné okamžiky proměňují v nečekaná setkání a známá místa získávají téměř snovou
Meksiko je soukromá záležitost a týká se kdekoho. Jedni se tam chystají, jiní už tam byli, někteří o něm nevědí, jen cosi tuší. Mnozí nemají ani tušení a přesto i nad nimi se jako jedinečná životní šance vznáší — Meksiko. Je tu dokonce hrstka jedinců, kteří se do Meksika vypravili na vlastní pěst, aniž by měli ponětí, kam že se to hrnou, k čemu jim to bude… Aby se vyhnuli nepřízni osudu nebo snad
Tchaj-wan se dlouho ocital na cizích mapách, nejprve jako periferie impérií, později jako geopolitická poznámka pod čarou. Teprve literatura mu umožnila vyprávět vlastní příběhy: příběhy lidí žijících mezi minulostí, která nebyla uzavřena, a budoucností, která zůstává nejistá. Eseje v této knize nabízejí orientační body, přibližují témata, která formují tchajwanskou společnost: paměť
Co je pavilon kůstek? Snad výstavní budova, která předvádí kosterní pozůstatky. Nabízená podívaná je groteskní i tajuplná. To jsou nakonec tóny, jež lyrik Ewald Murrer orchestruje nejlépe. Život je nádherný i krutý, vždyť i krásné jablko, které obřadně spočívá na míse, je určeno k rozřezání nebo ku dravé hostině, v horším případě k rozkladu a hnití. Murrer je básník produktivní, umí básně vážné i
Kniha představuje souborné literární dílo filmového režiséra, pedagoga, básníka a malíře Karla Vachka (1940 – 2020). Díky snímkům Moravská Hellas a Spřízněni volbou bývá řazen k „československé nové vlně“, v době „normalizace“ natáčet nesměl a až po roce 1989 realizoval sedm esejisticky pojatých filmových románů. Když nenatáčel, pracoval soustavně na své tvůrčí metodě. Nejčastěji psal scénáře a
Je tady. Román provokativní vším, počínaje názvem a jménem autora… Čtyřicetiletý syn Jana Balabána, jednoho z nejpodstatnějších spisovatelů české porevoluční literatury, bude ve svém debutu jistě dráždit, zvlášť když je text plný smělých narážek na slavné otcovo dílo. Zvlášť když některé kapitoly explodují ironií a sarkasmem, nesmiřitelnou herezí vůči vytváření falešných mýtů a útěšných božstev.
Příběhy z městečka malého, rychle se ukryj do něho! Příběh tě smutný rozveselí, veselý rozesmutní zas. Nakonec všichni se stmelí, ulice jejich jsou jich vlasť. Příběhu půvabný, začni svou písničku, nechť roste láska na tvém políčku.
Reportážní povídky z válečného Charkova. Toto je syrová, osobní a naléhavá kniha, v níž spisovatelka a novinářka Adéla Knapová podává autentické svědectví o zemi, která se odmítá vzdát, o městě, které stojí navzdory, a o lidech, kteří drží svou budoucnost ve vlastních rukou.
Kniha o bílé a černé magii, smyslu psaní, životě mouchy a hypnotizérovi, o mariborském zázraku. Stroboskopicky rozostřená milostná novela plná magického realismu. Advokacie mouchy domácí. Hyperrealistický text brojící proti digitálním parazitům světa, oslava lásky, té nejvyšší hypnózy.
Poezii zdobí kdeco. Málokdo v ní však hledá poctivost. A protože Dominik píše poctivě, je na světě o něco méně opuštěnosti. Pracuje se slovy, nikoliv jen s pocity a emocemi. Dokáže demonstrovat fakt, že vědět znamená sedět a mít mozoly i na prdeli... Po čertech ďáblech hledat prameny, „jako by hluchý kladl prsty na flétnu“. Bárt se vyhýbá zhovadilé popisnosti, jíž by jeho underground dýchal
Skleněný Mist se rozrůstá každé ráno mezi sedmou a osmou nad útesem. Je v něm nekonečná řada dveří, všechny varianty života, stánek s kávou, Mísa Oliv, Sen — a Plný Deště. Všichni jsme plní téhož deště. Krása i hnus se skládají ze stejných střepů. Skleněný Mist je možná myšlenka, možná podobenství, proměna, kaleidoskop anebo skutečnost, ve které jsme jeden vedle druhého hlavní postavou. Zahlédli
Příběhová spirála vinoucí se od já k ty, od minulosti do budoucnosti a zpět. Dovolená v Chorvatsku, táta se láduje, máma mámuje a něčí palec v tvé puse. Rosteš. V práci honička s tajnými agenty, za okny virová rána, dochází voda, hladoví se ještě belhají ulicemi… Vzpomínky se splétají, jako by tě někdo hacknul, jako dívat se do cizího snu, jako kdysi před internetem zírat do tmy. Čekáte napjatě
„Je tohle pěkné místo pro život?, ptá se Agáta ve hře Bouřlivé časy a nemá na mysli krajinu nebo architekturu. I já se ptám, jestli jsme si dokázali stvořit pěkné místo pro život — když tisíce lidí umírají ve snaze doplout k našim břehům, když bez přestání krvácí další a další oběti domácího násilí, když občany dělíme do první a druhé kategorie, když radši zachraňujeme banky než lidi a když
Co zbývá spisovateli, když ho válka vytáhne z pracovny a vynese do vzduchu, do cizí země, do naprostého „nikde“ mezi nebem a zemí, a stopne ho? Paměť. Jazyk. Zásoba neodvyprávěných příběhů. Toto je esej, v níž se Oksana Zabužko zamýšlí nad počátky dnešní rusko-ukrajinské války ve dvou časových dimenzích — třicetileté a třísetleté — a prokládá je vlastními vzpomínkami na to, jak nevyčíslitelná
Hrdina románu zázračně přežije zranění, avšak s následkem ztráty paměti: neví, jak se jmenuje, odkud pochází, nepamatuje si ani zlomek ze svého předchozího života. Opatruje jej žena a spolu se dotknou nejhlubších vrstev vzpomínek, spojí rozptýlené kousky podvědomí a odkryjí společnou historii. Název Amadoka označuje největší jezero v Evropě, které se nacházelo na území dnešní Ukrajiny. Zmiňuje se
Klegova poezie stojí na obou stranách zdi, jak té pomyslné, tak té berlínské. Svět, Evropa, Brno. A nelze vše poznat lépe než zespodu: jak to chodí pro ty, kteří jsou tady doma, a pro ty, kteří jsou doma všude. Za nadhledem cestopisů, trapné poezie, hlášek a příběhů postaviček vězí ale směr jediný – postoj a touha neotáčet se před čímkoliv, co je před námi, i když je to většinou pouze život, a
Básnický proud mezi češtinou a polštinou. Jeden břeh, jedna řeka, jedna chvíle. Pro jednou máme jeden druhého. Téma domova, téma míst. Je to něco vzadu. Dávná vzpomínka, která se nezhmotnila. Jazyky a těla smýváme pod vodou, abychom se nepodvedli. Aby nám stačila jen ona, učíme se nedotýkat. Aby nám stačilo, že druhý existuje. Jednou tady, navždy jinde. Falešní přátelé, zrádná slova. Přijdeme,
Rozkročení mezi Jizerkami, Prahou a Blízkým východem. Zvenku tak rozdílné, uvnitř tak podobné. Na oběd znojemská a kolínka. Noc prosedět s pepsi v ruce na obrubníku a myslet takbir. Domov je místo? Lidé? Historie? Víra? Hlavně naslouchat času, úctě na cestě do neznáma. Novost objevovat v události svého návratu. Kořeny se do sebe pouze proplétají. Pohyb je svatý. Jediný čas, který nám chybí, je
Na planetě Zemi žije (na podzim 2024) 8 199 929 498 lidí. Východoslovenský Prešov má 83 tisíc obyvatel. Někteří z něj utíkají. Prešov je díky nim v celém světě. A celý svět zase v Prešově. Eperies, Preschau, Eperjes či Fragopolis, to je součást osmimiliardové planetární populace, s tím se prostě nedá hnout. Literární reportáž Průvodce Prešovem a zbytkem světa publicisty a básníka Ivana Motýla
MANDEL = ČTVRTINA KOPY KOPA = PĚT TUCTŮ TUCET = PĚTINA KOPY ČTYŘI MANDELE = KOPA DVA MANDELE = PŮL KOPY ČTVRT KOPY = MANDEL čili Mandel v podání Pavla Kohouta = dva svazky shrnující patnáct her, které napsal mezi lety 1957 až 2020. 1 – 7 Taková láska (1957) Připsáno in memoriam hercům Janě Dítětové, Josefu Vinklářovi a Valtru Taubovi, pro něž byla napsána Cesta