Čtyři mladíci se rozhodnou přihlásit na misi norské armády v Afghánistánu, tři z nich tam v jednom okamžiku zahynou. Proč se k takovému kroku rozhodli, co je vedlo k tomu, aby opustili pohodlí domova a vydali se vstříc nebezpečí, a jak na tyto události reagují lidé z jejich okolí? Křehký, místy až drásavý román Helgy Flatlandové popisuje příběhy obyvatel jedné zapadlé norské vesnice. Odhaluje
Do pohraničí se v padesátých letech odcházelo kvůli bytu, práci, utíkalo se sem před životními pády a manželskými krachy. Postavami této knihy jsou lidé, kteří zde v době nesvobody hledali nekonvenční život, jiné možnosti a nezávislost. Lidé, kteří tu později ze svých dětí, v dobré víře, vychovali ztracenou generaci outsiderů. Příběh v řeči nepřímé je neobvyklou rodinnou historií prodchnutou
Mykolaiv, jihoukrajinské přístavní město na sklonku sedmdesátých let minulého století. Sedmnáctiletý mladík přežívá v drsném prostředí mezi lidmi z okraje společnosti. V románu Tady na jihu Oles Uljanenko, jeden z nevýznamnějších představitelů ukrajinské prózy uplynulého dvacetiletí, s nemilosrdnou otevřeností líčí divoký a sebezničující životní styl narkomanů, překupníků, deviantů, zlodějíčků,
Kniha shrnuje básnickou tvorbu Gustava Erharta z let 1968–2014. V první části knihy (I) jsou zařazeny básně publikované v samostatných sbírkách, v druhé části (II) básně z rukopisů a texty publikované mimo samostatné sbírky. Řazení je chronologické.
Kampaň před prezidentskými volbami. Politik, jeho manželka a zaměstnanec. Absurdní drama podle neskutečných událostí. Hra popisuje průběh netradičního volebního klání stávajícího prezidenta nejmenovaného státu. Tento kandidát, podporován ambiciózní a bezskrupulózní manželkou, usiluje o absolutní moc nadevším. Nejmenovaný protivník má podle mínění mocichtivých partnerů natolik nebezpečné
Patnáctiletý Craig Gilner je v koncích, na vysněné škole dosahuje jen průměrných výsledků, nezvládá tempo výuky, nezvládá život. Večery tráví poflakováním se svým nejlepším kamarádem a kolotoč povinností a útěků v něm vyvolává deprese. Se vším se rozhodne skoncovat skokem z brooklynského mostu… Autobiograficky laděný román Neda Vizziniho s humorem popisuje, jak vypadá běžný život na
Další sbírka brněnského básníka a malíře. Quirin Jedlička je od narození pohybově hendikepován. Přestože vystudoval VUT a je inženýrem, nemůže při své křehké konstituci povolání takového druhu vykonávat. Protože pochází z umělecké rodiny (otec je malíř, bratr keramik a malíř), přirozeně ho to k těmto činnostem přitahovalo. Jeho rádius je samozřejmě limitován jeho zdravím a také minimálním
Halič, nejchudší a nejzanedbanější region rakousko-uherské monarchie, zubožení Haličané sní o lepším životě za velkou louží. Začíná masový exodus do Nového světa, během nějž se stovky tisíc emigrantů stanou výhodným obchodním artiklem. Nevzdělaným a zoufalým lidem mohou podvodníci namluvit téměř cokoli, třeba i to, že newyorská socha Svobody představuje Panenku Marii a americký císař pán čeká na
"Již Marek Pokorný, svého času ředitel Moravské galerie Brno, v úvodu ke katalogu Petr Veselý (2008) neklamně postihl Veselého sounáležitost s těmi výtvarníky, o nichž se v dějinách říká, že „myslí malbou“. I když vypovídací hodnota „myšlení malbou“ týkající se toho kterého malíře může být specifická, v případě Petra Veselého — jehož obrazy a kresby vykazují místy dokonce přímý lexikální obsah —
Jakou šanci má vztah dvakrát rozvedeného pětatřicátníka, od konce války komunistu i autora veršů slavících Stalina, s dvaadvacetiletou studentkou filmové dramaturgie, pocházející z rodiny bytostných demokratů? Navíc v době, jež vejde do dějin, protože se v ní udá pokus opravit neopravitelné – politický systém „reálného“ socialismu –, aniž by se reforma dotkla posvátných krav, jakými byly vedoucí
Milé děti, jsou dědečkové, a není jich jistě na světě málo, kteří se jednoho dne v minulosti probudí a mají zrovna čtyři roky. Zavolají na maminku a s hořkou rozkoší jí žalují: „Pluje loď, pluje loď na širém moři, je smutná, protože není doma.“ Maminka takových budoucích dědečků tuto tesklivou píseň přepíše na papír. (Malí dědečkové to neumějí.) A tak se zrodí básník.
Nedávno jsem překládal do češtiny „London Calling“ od Clash. Ten text je přímo prorostlý odkazy, narážkami, zlomyslnými vtípky. Na první pokus skoro nečitelné, na druhý a všechny další pak narůstající „rozkoš z textu“. S Patrikem Linhartem je to podobně. Jeho žánrem je prozaická miniatura, jeho metodou divoká koláž viděného, přečteného, slyšeného, vyfantazírovaného. V hlavní roli jazyk. Ne
Generace Jihlava je kniha setkání. Na jejích stránkách se filmoví publicisté setkávají s filmovými dokumentaristy a přemýšlejí o českých dokumentárních filmech, které vznikaly s přelomem druhého tisíciletí a v jeho první dekádě. Právě v této době, spolu s tím, jak terén české porevoluční dokumentaristiky zvrásnily vznik jihlavského festivalu dokumentárních filmů, Institutu dokumentárního filmu a
Jak se má zachovat profesor fyziky na pedagogické škole v K., který učí Newtonův gravitační zákon, když jeho kolega Adam Juráček, profesor tělocviku a kreslení, aby zaimponoval své lásce, se po náročné fyzické a psychické přípravě naučí chodit po stropě a předvede to i žákům? Co si má počít ředitel školy, zodpovědný za striktní dodržování osnov? Jak mají reagovat politici města, když jev vejde
Jak si má profesor matematiky vysvětlit, že celá jeho třída napsala obtížný školní úkol z matematiky na výtečnou? Jak si má vysvětlit městský policista, že všichni občané, kteří vsadili do televizní loterie, uhádli správně všechna čísla? A jak si mají po dalších splněných předpovědích vysvětlit světské i církevní úřady v malém městečku, že všechny správné tipy dala zájemcům žákyně osmé A Klára
Jestli má Evropa dnes jednu kulturní metropoli, pak je to Berlín. Zdá se, že sem dnes všechno směřuje, že tady se vše propojuje, navzájem inspiruje, rodí, boří, padá a znovu rodí. Ano, přesně jak píše Aleš Šteger ve své poetické berlínské mozaice: Berlín nese překrásné prokletí města v neustálém vznikání. Šteger zde rok žil. V knize se prochází po šedivých ulicích, nákupních třídách i bleších
Příběh opravdického člověka je vědomou polemikou s ostentativním heroismem kanonického propagandistického díla Borise Polevého. Naznačuje ji už jemná jazyková distinkce v titulu. Slovo „opravdický“ v sobě nese jednak příznak hovorové expresivnosti, ale také určitý náznak infantility dětské mluvy (zde subjektivně promlouvá osobní paměť autora těchto řádků). To by samo o sobě ovšem bylo značným
Román Krev jsem psal rychle. Neměl jsem žádný přesný plán. Snažil jsem se popsat duševní stav úředníka, kulturního pracovníka, který po listopadu 1989 zjistil, že je odepsaný, odstavený; jeho frustrace nespočívá jen v politickém krachu, ale také v poznání, že se stal starcem. Nejprve ho samotné zestárnutí začne zajímat, má k němu takový zvláštní vztah. Je pro něho důvodem, aby byl naštvaný na
V závěru románu Listář promlouvá k umírajícímu a blouznícímu hrdinovi Voloděnkovi jeho halucinace, skrze niž zcela zřetelně prosvítá obraz autora. Říká mu, aby si nezapomněl sbalit na cestu všechno, co je důležité, a Voloděnka začíná vyjmenovávat některé ze svých vzpomínek. Okamžik uchování paměti prostřednictvím prostého zaznamenávání postřehů, prožitků a zážitků je jak základem románu Listář,
Ve sbírce makedonského básníka Kvarteta se ve spirituální a jasnozřivé, rozumově smyslové a hluboce emotivní, intimní a komunikativní symbióze setkávají jak evropské zkušenosti, zejména carmina figurata, Apollinairovy Kaligramy, futuristické verše ve fiktivním jazyce, surrealistická nádherná těla (cadavre exquis) a dadaistické hříčky, tak i starobylé japonské rengy, haiku a ostatní projevy