Tato kniha je věnovaná výzkumu moderního českého komediálního divadla; šťastným příkladem jsou tu osudy tzv. avantgardy související se zkoumáním zdrojů mimického živlu v českém divadle.
V případě vzniku a vývoje Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce (1905–1980) a Jana Wericha (1905–1980) jde o oblast, kde se protíná jejich mimické umění s „dramatickou“ tvorbou – tedy psaním vlastních divadelních her. Pozadí pak tvoří celkový vývoj generace Devětsilu a související -ismy (poetismus, konstruktivismus, dadaismus, surrealismus); dochází tak i ke srovnání s tvorbou dalších členů původního Osvobozeného divadla a v jistém ohledu i „protipólů“ V+W: E. F. Buriana (1904–1959), Jiřího Frejky (1904–1952) a Jindřicha Honzla (1890–1953).
Postavení Osvobozeného divadla bylo zvláštní – divadlo bylo spojené s avantgardními snahami v dalších uměních; v literatuře zejména s rozvojem české poezie, která byla nejen za první republiky uznaně nejprůbojnějším uměleckým útvarem. Vedle tradice mimu – primárně tělesné herecké proměny – jde tak o problematiku vazeb herectví a lyriky, což těsně souvisí s rozvojem režisérského divadla, zejména v díle E. F. Buriana a Jiřího Frejky z 20. a 30. let., ale i s vlastní tvorbou V+W, a má co dělat s tradicí poetického divadla, které – v těsném spojení s tradicí mimu – zakládá specifickou podobu českého divadla. Třetí tendencí, jak to nazývá Jaroslav Vostrý ve své knize, je oživení divadelního prostoru jednak z hlediska nové vizualizace divadla, jednak sémantizace jeho jednotlivých prvků. Další vývoj tohoto typu divadla byl ovšem ovlivněn nejprve totalitním režimem i později dalšími vlivy spojenými s tzv. estetickým kapitalismem; tak byla tato tradice bohužel zatlačena do pozadí. Proto si tím víc zasluhuje uvedení do současného diskurzu. V případě výzkumu „avantgardního“ herectví, zkoumaného v souvislosti s rozvojem režisérského divadla, jde současně o řešení zásadní otázky: Co je možné vidět v tzv. avantgardním umění dnes a jak dnes určit jeho obsah a dosah. Dnes, to znamená v době, kdy avantgardní utopie ztratily v dobovém myšlení své někdejší postavení. Lze tak označit Osvobozené divadlo? Vztahuje se tato charakteristika na celou jeho historii? Tedy na Osvobozené divadlo působící jako divadelní sekce Devětsilu i Osvobozené divadlo V+W a další tvorbu těch, kteří stáli počátečnímu období Osvobozeného divadla v čele?
Sémantika výrazu avantgarda je stále spojovaná s ideou uměleckého pokroku neodmyslitelného od pohybů v kultuře. Lze jistě mluvit o pokroku v případě techniky a technologií. Je to ale možné i v případě umění? Nebo je avantgarda střechové pojmenování různých příbuzných uměleckých skupin, jejichž ctižádost směřovala k zásahu do života či přímo ke ztotožnění se životem? To znamená k překročení dosavadních hranic umění, k vysvobození umění z institucionálního systému, diktátu trhu či vůbec existence nějakých daných (tradičních) forem, bránících projevu, ve kterém jako by se ozýval (svobodný) život sám? Má tedy pravdu Peter Bürger, který roku 1974 vyhlásil avantgardu za výraz sebekritiky umění v měšťanské společnosti, když místo pouhé kritiky dosavadních uměleckých škol a směrů útočí na samotnou instituci umění? Odpověď může i v případě české divadelní avantgardy naznačit jen kritická rekapitulace podoby tohoto umění (zvlášť v případě divadla jen pravděpodobné podoby) a jeho dobového kulturního fungování. A právě o tuto kritickou rekapitulaci se ve své poslední knize Jaroslav Vostrý pokusil.
Obsah knihy:
Úvod
1.V éře Devětsilu
1.1 Roztočené jeviště
1.2 Od Divadla mladých k Osvobozenému divadlu
1.3 Ve Frejkově a Honzlově režii
1.4 Ten další
1.5 Frejkovy pokusy o vlastní divadlo
2. Na přelomu
2.1 Osvobozené divadlo a V+W neboli Drama a revue
2.2 Dva směry v jednom divadle
2.3 Voskovec a Werich v Adrii
2.4 Něco se musí stát
2.5 V Praze a v Brně
3. Fantazie a skutečnost
3.1 Začátek 30. let
