Lisabonská smlouva vstoupila v platnost. Je údajným všelékem na demokratický deficit, na lepší fungování EU a její rozšíření. Ve skutečnosti však geneze Lisabonské smlouvy a průběh její ratifikace svědčí o tom, že řešením integrační "krize" má být větší míra centralizace, obcházení referend i jejich výsledků a další vzdalování rozhodování od občanů.
Profesor ekonomie na Univerzitě v Mannheimu Roland Vaubel se dívá na evropské instituce i na Lisabonskou smlouvu originálním a neotřelým způsobem: z pohledu teorie veřejné volby. Monografie, kterou Centrum pro ekonomiku a politiku vydává, vychází z Vaubelovy studie pro londýnský Institute of Economic Affairs z letošního roku. Autor ukazuje, že Evropská unie zažívá enormní proces politické centralizace – daleko dramatičtější, než cokoli jsme dosud v dobách míru zažili. A ptá se, co vysvětluje tuto zdánlivě neúprosnou dynamiku?
Vaubel ve své studii zkoumá Evropskou komisi, Evropský parlament, Radu a Evropský soudní dvůr. Ukazuje, jak a proč se tyto instituce snaží o další centralizaci a co se dá udělat proti tomu. Dále se ptá, zda některý z těchto problémů řeší Lisabonská smlouva, nebo zda je naopak zhoršuje. Zabývá se tím, zda a jaké existují alternativy centralizace institucionálního rámce a vysvětluje, jak může být iniciován proces reforem.
Kapitola o Evropské komisi působí jako zjevení. Je-li exekutivní orgán, jakým je Evropská komise, strážcem smluv, vždy existuje nebezpečí, že bude získávat další pravomoci, které využije k rozšíření své sféry vlivu. Kombinace exekutivních, legislativních a soudních funkcí v Evropské komisi je podle Vaubela neslučitelná s principem dělby moci. Ve skutečnosti jde o nebezpečné hromadění moci.
Nejviditelnějším znakem toho, že je Evropský parlament zaujatý ve prospěch centralizace, je skutečnost, že pro EU neustále požaduje vyšší rozpočet, než jaký navrhují členské státy. Díky svým vlastním nezadatelným zájmům a zájmu na další centralizaci jsou europoslanci všech stran stejně zaujatí. Spíš než aby spolu soutěžili, tvoří jednu velkou stranu: stranu evropské centralizace. Evropský parlament zastupuje sám sebe.
Prorocká je rovněž Vaubelova analýza vývoje Rady. V Jednotném evropském aktu, v Maastrichtské smlouvě, ve Smlouvách z Amsterdamu a z Nice postupně jednomyslnost ustupovala hlasování kvalifikovanou většinou. Rovněž Evropský soudní dvůr posiluje pravomoci evropských institucí. Jeho zaujatost ve prospěch centralizace je něčím, co sdílí s většinou národních ústavních soudů, zejména těch ve federálních státech.
V kapitole o Lisabonské smlouvě Vaubel kritizuje doložku flexibility a omezení jednomyslného hlasování v mnoha oblastech. Tendence odevzdávání většího množství pravomocí Evropské unii je znepokojivá – zejména ve spojení s novou zmocňovací klauzulí.
V závěrečné kapitole klade Vaubel otázku, jak EU reformovat. Je třeba přesunout kompetence od Komise k Radě. Je třeba omezit moc Evropského soudního dvora. Evropský parlament je třeba zbavit pravomoci zablokovat decentralizační legislativu. Chtěl bych věřit, podobně jako Roland Vaubel, že žádný "železný zákon" centralizace neexistuje. Větší míra centralizace, kterou úředníci Evropské komise a mnozí evropští politici dnes Evropské unii předepisují, není cestou, jak EU reformovat a udržet funkční.
Václav Klaus
V Praze, 2. prosince 2009
