Je léto roku 1945. Klára s rodiči a malým bráškou míří do Sudet. Opustili Prahu. Na tátu čeká pěkné místo v kaolínce, na mámu život hospodyňky. Pro tu bude všechno těžší, než si cestou dovede představit. Osmiletá Klárka objevuje nový svět, hory si zamiluje okamžitě, v chalupě je rázem jako doma a brzy potká tu, co jí Starý Wolfgang, vyrabovanou vesnici po Němcích, představí se vším všudy – s tím
Sourozenci Viktorka a Viktor Hrdličkovi se mají. Odpoledne, hned jak dorazí domů z družiny a mateřské školy, pomáhají babičce a dědovi na zahrádce, chodí s nimi na výstavy, ale hlavně si spolu vyprávějí – pohádky, básničky, říkanky, rozpočitadla. A že jich děda Karel s babičkou Karlou znají nepočítaně! Jakmile se babi usadí do štrikovacího křesla, vezme do ruky jehlice a vlnu, děda odloží ve
Pohádky jsou naší radostí a provázejí nás životem. Vyprávějí si je lidé odpradávna. Jakmile se kdysi sešli v rodině pospolu, už se nesl světnicí jeden příběh za druhým. Právě takové ilustroval Mikoláš Aleš. Ony jsou základem mnohých moderních příběhů, jež známe z filmů i televizních a rozhlasových inscenací. Kdysi nám je posbírali naši obrozenci a do věnečku je pěkně svázali. V naší knížce
Každý z nás prožívá vlastní příběh a nejinak to mají ti, o nichž vypráví Marta Hlušíková. Žijí si své životy ve svých mikrosvětech. Některým se vede dobře, jiní se trápí a neví, jak ze začarovaného kruhu ven. Tak či tak, autorka má ve svém srdci i na papíře dost místa pro všechny. Protože to, co je dnes povídka, může být zítra skutečnost. A opačně. Ilustroval Arne.
Třída 3. A byla úplně obyčejná, stejná jako ostatní třídy na škole. Děti se učily, trošku vyrušovaly, občas nedávaly pozor vůbec. Jednou se otevřely dveře a 3. A se rozrostla o tři nové žáky, bratry Čáryfuka, Máryfuka a Podkočárníka. Od té chvíle se tady děly věci… Řekněte sami, nechtěli byste, aby ožily vaše obrázky v hodině kreslení? Nebo aby byla tabule najednou bílá, takže se na ni
Sluníčko zase svítí jako praštěný, holubi pijou vodu z kašny na našem náměstí a na tý kašně sedim já s Hermínou, kejveme nohama a lížem tu nejlepčí zmrzku, co jsme si koupili u starýho Boučka. Hermína už baští kornout a ty holubi maj na něj asi taky chuť, protože se tady kolem ní šmodrchaj a dělaj takový to vrkú, vrkú. Já mám holuby rád. Jsou celý šediví a furt maj kolem sebe spoustu kamarádů.
Svět kolem nás je v neustálém pohybu, asi někam pádí a nás bere s sebou. My se s jeho pohybem ztotožníme, nebo se trochu i pereme, ale v klidu nezůstáváme. Někdo své zážitky tají v sobě, někdo je vykládá pouze známým, jiný je „hází“ na papír či do blogu. Renáta Šťastná má ráda své myšlenky uspořádané na papíru. Postřehy si zaznamenává vlastně po celý den, někdy z nich vzejde krátké zamyšlení,
Čas spěje neúprosně vpřed a vracet se nehodlá, ani nemůže. Nelze napravit nic z toho, co jsme kdysi zavinili. Můžeme jen ve vzpomínkách odhalit, kdo nás inspiroval, motivoval, uváděl správným směrem. Lubomír Müller vykresluje okamžiky, které zažil jako dítě a jež ho provázejí životem. Krátké příběhy odhalují malého kluka s velkou fantazií, který s odvahou pozoroval svět a snažil se jej pochopit.
Co uděláte, když se ve vašem oblíbeném koupacím rybníku zničehonic objeví maringotka tažená slonem a ne ledajakým? Přesně to se totiž stane čtveřici kamarádů, která u rybníka Polívka tráví svoje letní dny. Bláznivá knížka, v níž je možné úplně všechno, vás vezme na prázdninové dobrodružství, kde umí slon zmizet beze stopy, kohout hrát fotbal na světové úrovni a morče všechno, jen ne sedět v
Knížka Island – 133 nej…, jak už napovídá její podtitul Kapesní obrazový průvodce po Islandu, není klasickým průvodcem ani fotografickou publikací, je to mozaika krásných a zajímavých míst, která je myšlena jako inspirace nejenom pro lidi, kteří na Islandu ještě nebyli, ale i pro ty, kteří se sem vracejí a chtějí poznat nové kouty této překrásné země. Obsah je uspořádán do čtyř oddílů -
Sbírka povídek Devátá vlna, která přináší osmnáct příběhů inspirovaných Islandem, odehrávajících se na pomezí fantazie a reality, volně navazuje na předchozí dvě knížky - Setkání a Ryby v soli. Autor pokračuje ve stejném duchu - zdánlivě obyčejné události leckdy překvapí náhlým obratem děje nebo nečekaným vyústěním. Povídky zachycují většinou docela krátké okamžiky, v nichž vyplouvá na povrch, co
Není strašpytel jako strašpytel. Člověk by se bát trochu měl, ale neměl by být vystrašený za každou cenu. To už dneska ví děti, které jely na výlet s odborníky z Ministerstva strachu. Paní učitelce Půjdetové se totiž vyvedl parádní kousek. Do autobusu nastoupily děti, které si nesly svůj díl obav ze tmy, bouřky, návštěvy zubaře. Ovšem odpoledne z něho vystoupily jako hrdinové! Pokud chcete vědět,
Víš, kde bydlí všechny hračky? Jakou mají adresu? Auta, kostky, vysílačky… kde máš tucet výkresů? Každé dítě udržuje ve svém pokojíčku svět fantazie, jenom tam se dají prožít ohromná dobrodružství. Právě o něm je veršované leporelo, které přinese dětem a rodičům spoustu dobré nálady.
Auto plné vlídných tváří, venku randál, skřípe plech, to jsou přece popeláři, spočítám je na prstech. Popeláři jsou velkými hrdiny pro všechny kluky, možná i pro některé holky. Veršovaný příběh nám vypoví, jak to chlapi se svaly mají od rána, kdy se pustí do práce, aby uklidili město.
Jsme na světě už nějakou dobu. Hodně jsem se naučili, mnohé zapomněli, máme pořád vlastní cíle, přání a taky toužíme po klidu. Lásku jsme neodpískali, to v žádném případě, pořád nás hřeje u srdce a málokdo by chtěl být sám. Vychovali jsme děti, rozmazlujeme vnoučata a v duši jsme pořád mladí - ať je nám devadesát nebo devatenáct, pořád zůstává kluk klukem a holka holkou. Naďa Dubcová dobře
Je léto roku 1945. Klára s rodiči a malým bráškou míří do Sudet. Opustili Prahu. Na tátu čeká pěkné místo v kaolínce, na mámu život hospodyňky. Pro tu bude všechno těžší, než si cestou dovede představit. Osmiletá Klárka objevuje nový svět, hory si zamiluje okamžitě, v chalupě je rázem jako doma a brzy potká tu, co jí Starý Wolfgang, vyrabovanou vesnici po Němcích, představí se vším všudy – s tím
Dvacet strašidelných povídek napsalo deset autorů - členů tvůrčí skupiny Hlava nehlava. Jde o druhé vydání sborníku - aktualizované, doplněné o dva nové příběhy a vybavené novými ilustracemi Tomáše Tvrdého. Povídky jsou určené náctiletým čtenářům, všechny příběhy se odehrávají v současném světě. Opravdu, zdá se, že všechno, o čem lekavé povídky vyprávějí, se skutečně mohlo stát: Chi chi chi -
Knížka Ryby v soli volně navazuje na sbírku Setkání, která vyšla v roce 2019. Přináší osmnáct nových příběhů inspirovaných Islandem. Jsou to povídky velmi specifické. Každá je jiná, a přece všechny cosi spojuje. Je to jejich způsob vidění světa, hlubší vnímání souvislostí a toho, co se skrývá pod povrchem věcí, které rozechvívá a možná i znejisťuje čtenáře. Island je zemí, jejíž krajina doslova
Na zámku Červená Lhota se dobře daří kastelánu Pivoňkovi a jeho mlsné kočce Matyldě. Bývalý baletní mistr provází návštěvníky po zámku a žije v poklidu s místními strašidly. Jejich soužití je navýsost spokojené, vzájemně si pomáhají. Bohužel jen do okamžiku, kdy dorazí v rámci výletu emeritní pedagogové. Vede je matematik Bušta, kterému se nelíbí, když během prohlídky spatří nevysvětlitelné věci.
Vítejte v pohádkovém světě plném snění, který si dokážeme vytvořit všude. Stačí mít po ruce cokoli k psaní či kreslení a papír! Jak říká tužka Babuška, nejmoudřejší ze všech psacích potřeb: "Bez nás tužek by se ztratily myšlenky. Zatoulaly by se a už by je nikdo nikdy nenašel. Proto jsem pyšná na to, že jsem tak malá a taky že jsem často tupá. Tupý člověk je hloupý, ale tupá tužka je moudrá.