Čtení o Raineru Marii Rilkovi – s pod titulem Souběžná míjení (1896–1947) – je soustředěno k dějinám recepce Rilkova díla v českých zemích. Chronologicky uspořádaný soubor se pohybuje ve dvou jazykových sférách. Zatímco německojazyčná reflexe častěji reagovala na nové knihy a proměny Rilkova díla, v českém prostředí se určujícími událostmi stávaly vedle rané sbírky Larenopfer až překlady,
Julius Zeyer byl ve své době vnímán jako romantik, snílek, samotář. Ve společenských stycích byl plachý a podobně nepodbízivá byla i jeho díla, jež od počátku vzbuzovala pozornost náročnějších čtenářů a čtenářek. Čtení o Juliu Zeyerovi mapuje formování obrazu Zeyerova díla v rozpravě vedené v časovém úseku od poloviny sedmdesátých let 19. století do čtyřicátých let 20. století, se zaměřením na
F. Kafka je počítán mezi nejvýraznější představitele klasické literární moderny a předivo žánrově různorodé sekundární literatury, jež se k jeho dílu či osobě vztahuje, se jeví jako nekonečné. Čtení o Franzi Kafkovi je skromným výřezem, už prvotní záběr byl ostatně zúžen na práce autorů, spjatých v některé fázi svých drah s kulturním prostorem českých zemí. Podstatnou částí antologie tak tvoří
Antologie Čtení o Vladislavu Vančurovi s podtitulem Kritické rozepře (1923—1969) anebo „Pravda se zle oře“ je chronologicky uspořádaným výborem z kritických, polemických a bilančních článků, představujících spisovatelovu osobnost v jejích proměnách od experimentátora a revolucionáře formy po klasika moderní české prózy. Texty se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický
Antologie Čtení o Ladislavu Klímovi s podtitulem Ve světle svých stínů představuje rozličné perspektivy, z jejichž hlediska bylo Klímovo dílo v letech 1904–1967 vnímáno a interpretováno. Je rozčleněna chronologicky (s výjimkou textu J. Floriana) do čtyř oddílů: první z nich zpřítomňuje v co možná největší úplnosti skromné ohlasy, které vyvolala autorova prvotina (dopis O. Březiny A. Pammrové,
Antologie ČTENÍ O IVANU OLBRACHTOVI s podtitulem Mezi estetikou a politikou transgrese je chronologicky komponovaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta, záběrem se omezuje na léta 1913–1962. Počínaje knižním debutem – prozaickým triptychem O zlých samotářích – provázel Olbrachtovy práce respekt recenzentů, ti se přitom museli opakovaně vyrovnávat s nestálostí žánrového
Syn zámožného advokát Filipa Messera a Berty, rozené Heim; oba byli židovského původu a německého jazyka. V roce 1900 se M. přestěhoval do Budapešti a nechal si úředně změnit příjmení na „Meszlény“, od r. 1902 studoval na zdejší univerzitě filologii, v r. 1908 tu obhájil práci věnovanou dílu H. W. von Gerstenberg. V letech 1909–14 žil ve Švýcarsku – nejprve v Bernu, poté v Ženevě (z této doby
Antologie Čtení o Boženě němcové s podtitulem Hommage Boženě Němcové a jejím následovnicím je malým výborem z velmi rozsáhlé literatury o spisovatelce Boženě Němcové, rámovaným zhruba lety po její smrti a z druhé strany rokem 1945. Začíná velkým portrétem, jejž v roce 1870 Němcové věnovala Sofie Podlipská, a končí pracemi dvou mimořádných osobností archeoložky a estetičky Růženy Vackové a
Čtení o Františku Halasovi zahrnuje texty z let 19271969, je uspořádáno chronologicky, rozděleno do dvou částí, nadepsaných Negace v poezii a Torzo naděje. Halasova poezie, která vyšla z hravosti poetismu, odhalovala zároveň tragické rozlomení, rozbitost moderního člověka. Právě tento rozpor a negace, provázené disharmonickými tóny, se staly předmětem prudkých polemik, jež jsou svědectvím
Antologie Čtení o Janu Nerudovi s podtitulem Utváření obrazu předkládá mozaikovitý portrét jedné z nejvýznamnějších osobností druhé poloviny 19. století: spisovatele a novináře Jana Nerudy (18341891). Čítanka shromažďuje třináct textů z let 1864 až 1942, a pokrývá tedy zhruba prvních osm dekád rezonance Nerudova díla. Jde jednak o kritické stati a portréty publikované za autorova života (Vilém
Čtení o Otokaru Fischerovi je chronologickou sbírkou textů reflektujících vědeckou, básnickou, dramatickou a překladatelskou aktivitu Otokara Fischera (18831938), význačné osobnosti české kultury první poloviny 20. století. Do antologie byly zahrnuty texty z širokého časového rozpětí takřka osmdesáti let (19051983), počínaje recenzí jeho vědecké prvotiny přes předválečné reflexe jeho monografií,
Antologie představuje Otokara Březinu – jednoho z nejvýznamnějších básníků české moderní poezie – prizmatem kritické reflexe jeho rozsahem nevelkého, dosahem však zcela zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů sleduje a ukazuje, jak se recepce a tím i obraz básníka vyvíjely a proměňovaly. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968. Čtení o Otokaru Březinovi je rozděleno do sedmi bloků.
Kniha Kritiky a eseje z let 18921924 těží z celého rozsahu kritického a esejistického díla Arnošta Procházky. Chce přispět k hlubšímu poznání českého modernismu přelomu devatenáctého a dvacátého století a jeho podob a alternativ v dobových proměnách i mezinárodních souvislostech prostřednictvím vrstevnatého literárněhistorického obrazu Procházkova díla. Připomíná osobitost a význam práce jedné z
,Čítanka obsahuje základní literaturu o Jiřím Kolářovi z let 1956–1986. Jedná se o eseje a práce přehledové, snažící se uchopit básníkovu osobnost, jeho genetiku, typologii, stylizaci a vývoj – čili směřující k „portrétu a syntéze“. Přestože se výběr přidržuje chronologie, není jeho cílem postihnout vlastní kritickou recepci díla výrazně zasaženého cenzurou. Kulturně-společenské mlčení o Kolářovi
Monografie je komplementem ke svazku Dopisů (ed. Michal Topor, 2019), je věnována dráze muže, jenž se narodil roku 1889 jako Arnošt/Ernst Lustig, v letech 19071916 se profiloval pod různými pseudonymy (mj. jako Arne Laurin) jako literární, výtvarný a divadelní kritik, překladatel, básník a prozaik, zprvu na stránkách periodik spjatých s prostředím studentského spolkového života, posléze zejména
Čtení o Richardu Weinerovi předkládá chronologicky uspořádaný výbor z kritických, polemických a bilančních článků, přibližujících osobnost spisovatele Richarda Weinera. Texty z let 1919–1969 se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz formoval, kdy se utvářel fenomén nesrozumitelného, osamělého, nezařazeného či nezařaditelného Weinera, „lichého člověka“ české
Kritické projevy 14 (Dodatky z let 18981937) zahrnují veškeré nebeletristické texty, které chybějí v předchozích třinácti svazcích Souboru díla F. X. Šaldy z let 19491963 a jsou rozptýleny v dobových periodikách, z nichž některá jsou pro současného badatele prakticky nedostupná, i v dalších publikacích. Soubor vynechaných, opomenutých či dosud neznámých Šaldových článků (plus jednoho básnického
Antologie přináší ohlasy na literární tvorbu Marie Majerové v jejím hlavním tvůrčím období. Podtitul publikace Od Panenství k Robinsonce odkazuje nejen na časové vymezení od prvního románu (1907) po poslední významnou literární práci (1940), ale naznačuje také inklinaci Majerové k tématům dívčího dospívání a k narušování a převracení genderových stereotypů. Právě jejího feministického zaměření a
Dopisy, které italský literární vědec a básník Angelo Maria Ripellino (1923–1978) posílal „do vlasti české“, a listy, které sám dostával od českých intelektuálů, básníků a výtvarníků, jsou nejen vzácným dokladem zájmu a znalosti, kterým se těšila česká kultura v Itálii; tato korespondence je také důležitým svědectvím o situaci, v níž se česká kultura ocitla po druhé světové válce, o přátelstvích,
Čtení o T. G. Masarykovi zahrnuje devětatřicet textů z období 1910–1938, kdy byly identifikovány důležité masarykovské otázky a výzvy. Podtitul Literatura – člověk – svět upozorňuje na komplexnost Masarykova estetického myšlení, na jeho mezioborovou souvztažnost. Široká znalost umění a literatury souvisela s Masarykovou představou vzdělanosti a vycházel z ní zpravidla i ve svých pracích