Kde se v člověku bere síla a vůle, aby vyvázl živý z pekla sovětského gulagu? I na tuto otázku hledá ve svých povídkách odpověď Varlam Šalamov, zkušený prozaik, bývalý vězeň a autor rozsáhlého povídkového cyklu o Kolymě. Závěrečná kniha povídek vznikala v letech 1973-1974, kdy se jejich autor ocitl v izolaci poté, co odsoudil exilová vydání svých předchozích povídek. Vzdorovitý krok do ústraní
Může se čtenář v 21. století po kanonických dílech Solženicyna, Ginzburgové a Šalamova dozvědět o stalinských lágrech vůbec ještě něco nového? Kniha herečky a teatroložky Tamary Petkevičové klasikům lágrové prózy směle konkuruje. Angažovaný dokumentarismus Solženicynova Souostroví gulag či skeptický naturalismus Šalamovových Kolymských povídek doplňuje o vypjatý emoční náboj a z pekla gulagu
Malý Marcelín Pivoňka mohl být šťastné dítě, tak jako mnoho jiných dětí. Bohužel, byl postižen podivnou nemocí: červenal se... Červenal se pro nic za nic. Naštěstí, mohli byste namítnout, v tom Marcelín nebyl sám, všechny děti se červenají. Zrudnou, když se stydí nebo když udělají nějakou hloupost. Ale Marcelínův případ byl proto tak znepokojující, že se červenal úplně bez příčiny... Po Raoulu
Kde se v člověku bere síla a vůle, aby vyvázl živý z pekla sovětského gulagu? I na tuto otázku hledá ve svých povídkách odpověď Varlam Šalamov, zkušený prozaik, bývalý vězeň a autor rozsáhlého povídkového cyklu o Kolymě. Aby na ni mohl odpovědět, snaží se člověka vidět ve vzájemném vztahu s přírodou, živly, přirozenou harmonií přírodních zákonitostí. Kde se definitivně ztrácí víra v člověka, je
Po propuštění z gulagu chtěl Varlam Šalamov podat zprávu o krutostech a zločinech, kterých se stalinský režim v táborech dopouštěl na nevinných lidech. V roce 1954 začal psát své Kolymské povídky. A aby jeho svědectví bylo patřičně naléhavé, zvolil styl využívající dokumentární prvky a odosobněný, nehodnotící způsob vyprávění, který nazval „novou prózou“ – prózou, která podle něj musí být „psána
Zdánlivě všední věc – mít rodiče, z nichž se stanou prarodiče – inspirovala Etgara Kereta k sepsání souboru povídek ohraničených „sedmi dobrými lety“, kdy byl autor současně otcem i synem. Tato zkušenost se stala pro Etgara Kereta záminkou k rozvinutí úvah o současném Izraeli a v rámci autobiografických příběhů k vyprávění o zemi i lidech, které má rád. Činí tak s humorem a sebeironií, ve zkratce
V částečně autobiografické knize vychází Daniel Pennac z paradoxní osobní zkušenosti: tento kdysi „špatný žák“ a „beznadějný případ“ nakonec vystudoval vysokou školu a třicet let působil jako učitel na druhém stupni a profesor francouzštiny. Po roce 1973 dokonce začal psát a jeho románový cyklus o potrhlé rodině Malaussénových mu přinesl neobyčejný úspěch u čtenářů i kritiky.
Hořkoveselé povídky o tom, jak komplikovaný, nebezpečný a taky bláznivý může být všední den. Stačí se porozhlédnout. A Etgar Keret to zvládá skvěle. Však také patří mezi nejpopulárnější izraelské autory a jeho knihy byly přeloženy do desítek jazyků. Hrdiny jeho povídek jsou běžní Izraelci a také půdorys vyprávění nezapře reálie této blízkovýchodní země Život je zde koncentrovaný v situacích,
Soubor povídek současného izraelského autora přináší příběhy z dnešního Izraele, často za nutné dávky sarkasmu, často pohledem dítěte a vždy s originální zápletkou i vyústěním. Ve svých krátkých a často bizarních povídkách popisuje Etgar Keret vnitřní svět smutku a paranoie, který podle něj sžírá izraelskou společnost. Nevyhýbá se přitom tématům terorismu, palestinsko-izraelské války, šoa a
Dnes již klasické dílo memoárové literatury. Příběh vzpoury a útěku z Treblinky sepsal Richard Glazar hned po válce, v roce 1945. Knihu se mu nepodařilo vydat a poprvé vyšla až v německém překladu roku 1992 (česky 1994). Pro čtenáře jsou tyto paměti dokumentem, před nímž bledne každá románová fikce: autor jako ojedinělý svědek pekla vyhlazovacích táborů zachytil lidské dispozice ke zlu, ale i
Povídky ze sovětských gulagů. Varlam Šalamov strávil čtrnáct let v kolymských lágrech a další léta ve vyhnanství. Jeho Kolymské povídky patří k tomu nejhodnotnějšímu, co bylo napsáno o sovětských koncentračních táborech. Literární útvar povídky ovládal mistrovsky, silou dokumentárního popisu i zachycením autentické mluvy vězňů vykresluje v desítkách příběhů svět zmaru a zkázy. Kniha
"Hovory s Aničkou" patří mezi knihy "odposlouchané", jak je sám autor nazýval, a z nichž nejznámější je bezpochyby ta věnovaná Janu Masarykovi. Je rozhovorem i vyprávěním zároveň, kdy autor umí být pokorným posluchačem, ale nedokáže odolat pokušení, aby události nekomentovat vlastními vzpomínkami, a díky tomu je knížka nejen o Anně Langerové, ale v podstatné míře také o Viktoru Fischlovi. Anna
Vzpomínky Gerty Vrbové popisují dramatické události mezi lety 1939 a 1945, které se odehrávaly na území Slovenska a Maďarska tak, jak je zažila dospívající Gerti. Gerta Sidonová, Gerta Takács, Gerta Jurkovičová, Éva Takács, Éva Jurkovics... Pod každým jménem se skrývá příběh o nebezpečí a strachu, o falešné identitě, útěku, zkoumavé nedůvěře vůči okolí, ale také o odhodlání se nevzdávat.
Kniha o životě klavíristky, učitelky hudby a neúnavné propagátorky díla Gideona Kleina. Vyprávění se opírá o přepis autentických vzpomínek této nevšední ženy, rodačky z Přerova, která už v patnácti letech přišla do Prahy na konzervatoř a městu i hudbě zůstala věrná po celý svůj život. Čtivost zaručuje řada dramatických i humorných událostí a výstižné portréty známých osobností české kultury.
Mark Polevoj, původem z Oděsy, se ve svých povídkách vrací do rodného města a vykresluje příběhy židovských i nežidovských obyvatel Oděsy, zápasících se sovětským systémem. Příběhy ukazují také na specifickou kapitolu historie Židů v Sovětském svazu a sice jejich hromadný exodus ze země.