Předkládaný román je dílo v několika ohledech jedinečné: po formální stránce je jakousi lehce ironickou syntézou dekadentní prózy Miloszovy doby a libertinského románu 18. století, kdy se odehrává příběh jeho hrdiny, protřelého a cynického italského šlechtice, který teprve ve zralém věku poznává hlubokou lásku. Svorníkem, který ducha příběhu sjednocuje, jsou Benátky; ale velký je Miloszův román
Román je příběhem tří mužů ze Severu — knížete Nevilla, obchodníka Nodiera a sochaře Duprého, kteří přijíždějí do barvami hýřící Neapole napoleonské doby, aby se zde setkali se svým osudem. Na první pohled je tu evokován idylický čas konce 18. století, dosud jen málo dotčený Velkou revolucí, čas, v němž je místo pro bizarní kompars, dobré city a rokokově senzuální vychutnávání života. Tento svět
Zpověď masky (Kamen no kokuhaku, 1949) vypráví příběh chlapce Kóčana, který se od útlého dětství oddává bizarním snům o hrdinech, jejichž údělem je drastická smrt. Jeho slabé tělo v něm probouzí obdiv k maskulinní síle a mocnou přitažlivost k jejím nositelům. Ve snaze přizpůsobit se většině pokouší se sblížit s dívkou Sonoko. Maska normálnosti, již si Kóčan nasazuje, je prostředkem k jeho
Sborník Petru Rezkovi k jednasedmdesátým narozeninám edičně připravil Martin Pokorný a kromě editora do něho přispěli Jaroslav Blažek, Štěpán Kosík, Jiří Starý, Pavel Humhal, Karel Císař, Vojtěch Kolman, Kryštof Boháček, Veronika Konrádová, Jindřich Karásek, Robin Pech, Michael Špirit a Michal Blažek.
Než se z S.d.Ch. stal Tutáč, věčně budoucí ministr kultury, s jehož zápisky bylo lze se seznámit v jeho Knize Tutáč, byl nejprve Dýchajícím idiotem, zpravodajem české kulturně-politické války, jež zuřila v letech 2014 až 2018. Svědectví o útocích na zbytky lidskosti a kultury, převlečené za boj o všemožná práva a vymoženosti moderní doby, nalezne čtenář v zde přítomném souboru jeho statí. V
Standingova dnes již proslulá kniha Prekariát: Nová nebezpečná třída (2012) je první zprávou o rychle rostoucí sociální třídě, která zahrnuje lidi vystavené ekonomické nejistotě a odsouzené ke střídání nesmyslných a nevalně placených „džobů“ bez možnosti profesního rozvoje. Autor popisuje vznik této třídy a její rozrůstání na pozadí krize globalizačního procesu. Prekariát, tvrdí Standing,
Kolaps východního bloku: invaze Albánců na luxusní pláž, strhávání soch, podvedené postavy z budovatelských obrazů, zdrcující debaty o zakladateli vědeckého socialismu, který vše sleduje s rodinou v televizi. Současnost „konce dějin“ se prolíná s historickou perspektivou 19. století, mrtví ožívají a vypovídají, komentují události, přou se s živými i mezi sebou. Rodinný portrét, který se
Burleskní Příhody při shazování kůží, podle nichž je nazván celý tento soubor autorových próz, jsou tvořeny úvodními kapitolami zamýšlené novely, na které Thomas pracoval především v květnu a červnu 1941; dochovaný fragment líčí vzdorný odjezd Sama Benneta z provinčního maloměsta do Londýna, „města horlivých mrtvol“, kde mladík prochází absurdní iniciací. Druhou část svazku tvoří krátké, vysoce
Děj prózy Ambice v poušti (1984), předposledního románu Alberta Cosseryho, se odehrává ve fiktivním malém emirátu, jenž díky naprosté absenci ropných zdrojů stojí na rozdíl od okolních států stranou pozornosti těžebních společností. Tento blahodárný stav je však od jisté doby narušován pravidelnými sériemi bombových útoků, jejichž zfušovaná podoba a mizivý dopad zůstávají záhadou. Hlavní hrdina
Světoznámý neohrožený kronikář revolucí, válek a přírodních katastrof, investigativní novinář Merlin Oldtime nabízí časopisu „New History“ sérii reportáží z onoho světa a v doprovodu encyklopedisty a materialisty Diderota se vydává na dantovskou pouť zásvětní říší. Před čtenářem defiluje dokonale obnažený obraz reálného i onoho světa, jak je v sobě hýčká člověk moderní doby. A zatímco se smějeme
Filipínský telepat, který vyvolá záchvaty glosolálie mezi účastníky kongresu; utopista usilující navrátit lidstvo do alžbětinské doby; chirurg, jenž pouhou silou vůle krystalizuje kuchyňskou sůl do formy kuřete; katalánský divadelní režisér, který v Oxfordu inscenuje Wittgensteinova Filozofická zkoumání – to je jen několik portrétů z Wilcockovy galerie bizarních postav, jimž se daří pomocí
V Krátkých rozhovorech s odpornými muži (1999) podává David Foster Wallace zprávu o lidských bytostech zasažených úzkostí, nejistotou a osamoceností. Formálně rozmanitý soubor povídek je jakousi verbální anatomií vztahu mezi pohlavími, výpravou do světa myslí a těl „prozacového národa“. Titulní cyklus, který prorůstá celou knihou, má podobu přepisu rozhovorů s 18 muži, jejichž promluvy jsou
Kniha Tutáč ještě nevyšla, a už měla za sebou svoje osudy. Osudy přepisování do minulého času a osudy odmítání. Ty první psaly osobnosti kulturního života, které ministr ve svém zápisníku zmiňuje a jež mezi jeho napsáním a vydáním zemřely. Odteď však všichni, co umřou, zůstanou už pořád naživu. Kniha Tutáč je prý laciná. Jistě, vždyť i přes svůj utopický (či dystopický?) charakter musí pro
Ecuador (1929) je cestovním deníkem muže, „který neumí ani cestovat, ani si vést deník“. Malíř a básník Henri Michaux (1899–1984) v něm popisuje své putování po Andách, Ekvádoru a brazilském vnitrozemí až k ústí řeky Amazonky. Tento první moderní cestopis je směsí přísného pozorování a smyslově vypjaté, až halucinogenní poezie a prózy. V textu dochází k neustálému střetu vnitřního světa
Život návod k použití (1978) je nejen? vrcholným dílem Georgese Pereca, ale i jednou z nejúchvatnějších a při svém záměrném omezení také nejkomplexnějších knih světové literatury 20. století – pro svou šíři, uspořádání, množství informací a odkazu°, humornou vynalézavost, ironii, jež ji prostupuje, a vytříbenou uměleckou formu bývá označována za „barokní realismus hraničící s burleskou“. Je
Ve své druhé knize se francouzský konceptualista Édouard Levé (1965–2007) zmocňuje jednoho z nejbanálnějších textových zrcadel světa: novin. Vydání nejmenovaného deníku blíže neurčeného data někdy na přelomu milénia se prostřednictvím radikální apropriace (s mystifikačními prvky) stává knihou: zprávy jsou vytrženy z každodennosti a zachráněny před pomíjivostí. Zároveň je však Levé zbavuje právě
Narkotika (1932) Stanisława Ignacyho Witkiewicze jsou autorovým dialogem s vlastními slabostmi, ale též vypořádáním se s dobovými odpůrci jeho extravagantních životních postojů. Witkiewicz popisuje stavy pod vlivem různých látek, hodnotí jejich působení na uměleckou tvorbu i obecně na jednotlivce a společnost; některé striktně zavrhuje, jiné opatrně doporučuje. Narkotika jsou tedy nejen výletem
Závěrečný díl volné „trilogie čekání“ Antonia di Benedetta (1922–1986) je deníkem muže vstupujícího do věku, v němž si jeho otec vzal život. Ve stejné době dostává tento bezejmenný hrdina v tiskové kanceláři za úkol zpracovat téma sebevraždy. Své čekání na výročí otcovy smrti tráví zkoumáním neobjasněného případu dvou sebevrahů, jejichž výrazy na posmrtných fotografiích vyzařují nepochopitelně
Krev nebe je prvním románem o holokaustu vydaným ve francouzštině. Příběh, jejž vypravěč v poválečné pařížské kavárně extrahuje z nesourodých zápisků jistého Borise (jímž je autor sám), nás sevře mezi dva břehy – život a smrt, krásu rafinovaného literárního prožitku a hrůzu jen letmo popisované, avšak o to působivější skutečnosti. Borisova obřízka, Hospodinovo znamení života, se stává jeho
Obtížně interpretovatelné krátké povídky Liliane Giraudon balancují mezi poezií a prózou (která neexistuje), provokací a matením, mezi intuitivní esejistikou a fantasmagorií. Tucet textů krouží kolem tématu těla jako znepokojivého a zároveň nevyhnutelně, až sadovsky fascinujícího objektu, podrobeného násilí, růstu, pohybu, rozpadu. Stejnou unikavou organičností se přitom vyznačuje i „temná