Dialektika revolty

Bez vlivu Pabla Picassa by neexistovalo české moderní umění v podobě, jak se rozvíjelo po druhé světové válce. Přijetí jeho nejnovější tvorby mělo zásadní význam. Od široce rozšířené holubice jako symbolu míru v padesátých letech se pozornost přesouvala od konce tohoto desetiletí k Picassovým posledním dílům, s nimiž se mohla veřejnost seznámit na několika samostatných výstavách (1965 a 1967). Souběžně nad Picassem probíhala zásadní diskuse o povaze realismu, s nímž se vyrovnávala většina dobových výtvarníků, teoretiků a historiků umění, jako byli Jakobson, Teige, Kramář, Filla, Hoffmeister, Padrta, Mukařovský, Kosík či Garaudy. Stával-li se z kubismu historický jev, nejnovější Picassovy polohy vzbuzovaly protichůdné odezvy, které vždy tkly do živého tak silně, že vznikl názor, že maloval pohlavím, nikoli štětcem. Nejnovější práci historika umění Karla Srpa provází soubor nově objevených fotografií Dagmar Hochové, uskutečněný během Picassovy samostatné výstavy v pražském Mánesu v roce 1967.