Vysoce oceňovaná kniha Kristin Ross o myšlení a kultuře Pařížské komuny z roku 1871 rezonuje s motivacemi a akcemi mnoha současných protestů. Ať již to byly protesty na káhirském náměstí Tahrír, na aténském náměstí Syntagma, hnutí Occupy ve Spojených státech, nebo Indignados ve Španělsku, tak se všechny tyto protesty projevovaly obsazováním náměstí a parků, tedy veřejného prostoru, v němž kultivovaly společný zájem o to politické. Ve světle těchto protestů se Ross, na základě důkladného a pečlivě podloženého výzkumu, znovu dívá na slova a činy jednotlivých komunardů a komunardek z pařížského povstání roku 1871, na to jak přemýšleli a snili o internacionalismus, vzdělání, budoucnosti práce, postavení umění, ženské otázce nebo o ekologické teorii a praxi.
Kniha se snaží naše porozumění Pařížské komuně vymanit ze dvou dominantních historiografií, které dříve ukotvovaly její výklad a chápání: na jedné straně od oficiálních státně komunistických dějin a na straně druhé od francouzských národně republikánských dějin. Přináší originální analýzu Pařížské komuny a jejich odstředivých důsledků. Oživuje nejen svět pracujících, kteří se v Paříži stali revolucionáři, ale i význam, který připisovali svému boji. Navíc se podrobně věnuje i tomu, jak se politická imaginace Pařížské komuny dále rozvíjela jak u těch, kterým se po její porážce podařilo přežít její zmasakrování ze strany vládních vojsk a uprchnout, tak i u jejích podporovatelů jakými byli Karel Marx, Petr Kropotkin nebo William Morris.
Pařížská komuna byla laboratoří politické vynalézavosti, důležitou jednoduše a především pro svou vlastní existencí, jak připomíná Marx. Komunální přepych umožňuje čtenářům znovu nahlédnout do složitého fungování výjimečného experimentu.
