Svíce dohořívají

Máraiova nejúspěšnější novela Svíce dohořívají zaujme především mistrnými monology, v nichž se hlavní postavy svěřují se svým životním příběhem, ale nikdy plně nepochopí samy sebe ani svůj jedinečný osud. Jsou to monology plné zámlk a zadrženého napětí, působící tajuplně, a přesto se zdá, že Márai „vypověděl vše podstatné, co kdy bylo vysloveno o přátelství, stáří, lásce, vztahu k životu i ke světu“ (Frankfurter Allgemeine Zeitung).

„Říkala, že nikdy nechce přede mnou něco skrývat, tajemství nechce ani sama před sebou, a proto zaznamená všechno, o čem je jí zatěžko mluvit. Jak říkám, pochopil jsem mnohem později, že kdo se takto utíká do upřímnosti, ten se něčeho bojí, bojí se, že jednoho dne se jeho život naplní něčím, o co se nebude moci se mnou podělit, opravdovým tajemstvím, nepopsatelným a nevyslovitelným.“

„...musíme vědět, že žádnou odměnu ani pochvalu nedostaneme. ... Musíme snášet svůj charakter, povahu, jejíž chyby, sobectví a nestřídmost nezmění ani zkušenost, ani poznání těchto vlastností. Musíme snášet, že naše touhy nenalézají ve světě plnou odezvu. Musíme snášet, že ti lidé, které máme rádi, nás rádi nemají anebo nás nemají rádi tak, jak doufáme. Musíme snést zradu a nevěru...“