Kniha Živ jsem byl! volně navazuje na antologie Zapadlo slunce za dnem, který nebyl (Petrov 2000), Píseň o nosu (Petrov 2005) a Quodlibet(Druhé město 2008). A opět jde o čítanku literárních kuriozit, tentokrát tvořenou texty převážně prozaickými, které ve své době zapadly, byly zapomenuty nebo opomíjeny. Tam, kde to bylo možné, tedy dohledatelné, jsou připojeny medailony autorů, což umožnilo řadit texty chronologicky. Časová posloupnost dokresluje nejen vývoj jazyka a literárního stylu, ale samozřejmě odráží i historické okolnosti, v nichž tito lidé žili a psali. Jména některých autorů nejsou zcela neznámá, výčet jejich děl je mnohdy bohatý, přesto se i zde našly texty nepublikované či publikované zcela okrajově. Někteří se schovávají pod nejrůznějšími šiframi a pseudonymy, i tady ale editor nabízí alespoň možné či pravděpodobné autorství. Bohužel značné množství textů bude už navždy podepsáno jako anonym. Tak jako v předchozích antologiích i v této převažuje řada veršovánek, básniček a prozaických textíků, které vzbudí spíše pousmání a na solidním literárním poli by nikdy neuspěly. Z moře těchto pokusů se však občas vyplaví perličky. Ať už vznikly náhlým vzplanutím emocí nebo požehnaným polibkem múzy, byly pouze ojedinělé a ve své době zapadly. Nicméně ohromnou péčí a mravenčí prací Ivana Wernische mohou nyní díky této knize přece jenom spatřit světlo světa.
