…Co na poezii Zdeňka Lebla zaujme na první přečtení, je její hovorovost, nespisovnost jazyka, jež upomene na Josefa Kainara. Jemu je blízký i Leblův ironický odstup od zachyceného. Lebl ovšem přidává navíc zcela vlastní sarkastický pohled na každodennost, parodii a ironii. Činí tak ve všech svých knihách, a ovšem i v této knize nové. Jeho volný verš se zde uvolňuje k nebývalé svobodě a volnosti,
… Leblovo SONETISSIMO je poezie nápadu, poezie, které je nejlépe v ústním přednesu, ideálně v tom autorském. Tam naplno vyniknou zvukové, rytmické, melodické i lexikální zvláštnosti a pikantnosti. V ozvučení se slívá vrstva knižních či archaických výrazů s vrstvou hovorových či vulgárních slov. Do češtiny vstupují křiklavé amerikanismy. Metaforické přechází k doslovnému a zase zpět. Vzniká
Leblova poezie je poezií zvuku, poezií žonglující s tóny, s témbrem, poezie veršů natěšených na blížící se rým či asonanci… Schopnost rozvinout podnět či pocit do zvukového ohňostroje nechává vítaný prostor pro formulování pocitů člověka, který na život i svět kolem kouká z nadhledu, s patřičnou dávkou odstupu, skepse a ironie. Nejde však o žádné veršování zahořklého zestárlého muže. Jsme