Poslední velké dílo Edmunda Husserla, v němž autor podává výklad základních pojmů transcendentální fenomenologie, zabývá se otázkami „přirozeného světa“ a krizí smyslu a objasňuje svůj vztah k moderní evropské kultuře. Jádrem krize moderní doby je krize soudobé racionality, krize vědy, jejíž pojmy ztratily svůj původní smysl v pozitivistickém scientismu. Klíčovým pojmem Husserlova systému,
Husserl v tomto svazku provádí základní rozlišení mezi empirickým a eidetickým zkoumáním, vysvětluje přístup závorkování, základní rozdíl mezi světem vnímaným jako objekt o sobě a světem vnímaným jako fenomén, pojmy čistého vědomí a fenomenologické pojetí rozumu.
První Husserlův spis k transcendentální fenomenologii provázený dvěma interpretacemi Jana Patočky. Lidské poznání se prostřednictvím subjektivních pochybností nepopírá, ale ani se nestává pochybným. Poznáním se však stávají pouze nepochybné možnosti poznání a absolutně "výstižné" poznatky. Základním předpokladem tohoto procesu tudíž je neakceptovat ihned žádnou formu poznání jako poznání, neboť
Po více jak sto letech poprvé do češtiny přeložený text Filosofie jako přísná věda je klíčový pro založení a pozdější zformování Husserlovy fenomenologie. Vznikl narychlo na přelomu roků 1910/11 a šlo o první větší Husserlovu publikaci od vydání Logických zkoumání (1900/01). Fenomenologickou metodu zde vymezuje proti „exaktně vědecké“ naturalistické filosofii na straně jedné a proti populární
Dílo Formální a transcendentální logika, uveřejněné v roce 1929, je posledním dílem o logice, kterému mohl dát definitivní podobu ještě Husserl sám. Problematiku, které byla věnována jeho Logická zkoumání, v něm zpracoval způsobem, který odpovídá výsledné fázi jeho filosofického vývoje: v souladu s fenomenologickým pojetím ukazuje, že i pro logiku platí, že její útvary vyplývají z konstituujících