Já jsem Bůh!
Jsem nic, jsem hra, jsem svoboda, jsem život.
Jsem hranice, jsem vrchol.
Tato slova bychom dnes nejspíše považovali za součást nějakého východního mystického textu či za rozjitřenou výpověď člověka v psychóze. Ruský skladatel Alexandr Skrjabin (1871–1915) však nebyl považován ani za duševně nemocného, ani za básníka. Přesto se takto v soukromí i na veřejnosti vyjadřoval a myslel to vážně. Tato jedinečná a často nedoceněná postava v dějinách hudby po sobě zanechala mnoho téměř okamžitě rozpoznatelných děl, která dodnes podněcují zvědavost. Kým byl doopravdy? Monumentální biografie, kterou držíte v ruce, podrobně ohledává celý jeho život a pokouší se jeho osobnost čtenářům představit v její celistvosti. Faubion Bowers prostudoval všechny dostupné dopisy i vzpomínky pamětníků a vytváří živý, velmi osobní portrét tohoto kontroverzního ruského skladatele. Ukazuje složitost skladatelovy osobní cesty a popisuje bouřlivé události jeho výchovy, manželského života a hudební kariéry: cesty po Evropě a Americe, rozchod s manželkou, střety s homosexualitou a šílenstvím. Toto vše podnítilo jeho nerealizovanou vizi, jež měla syntetizovat celé umění a život ve všeobjímajícím závěrečném díle. Snažil se v hudbě vyjádřit mystické a teosofické ideály, ve které upřímně věřil. Kniha je doplněna katalogem Skrjabinových děl a padesáti vzácnými dobovými fotografiemi. Skrjabin měl sklon považovat se za člověka, jehož posláním je spasit svět skrze svou hudbu. Zdálo se, že je pro tuto grandiózní uměleckou představu ochoten obětovat zcela vše. Skrjabinovy myšlenky o sobě, hudbě a světě se postupně stávaly stále velkolepějšími. Ke konci života doufal, že hudba způsobí „kosmické kataklyzma“ a že nový svět může vzniknout pouze na troskách toho předchozího. Vzápětí ale vypukla První světová válka. Tato jeho umanutost však nevedla k vysloveně psychotickému chování a nenarušovala jeho běžné počínání. Povedlo se mu proto vytvořit jedinečné umělecké dílo. V kontrastu s mohutností děl některých jiných skladatelů, např. Richarda Wagnera, kterým je přisuzována velkolepost či narcismus, se Skrjabinův hudební výraz spíše zhušťoval. Představuje velkého vizionáře a průkopníka nového hudebního výrazu, s nímž předběhl o celé jedno desetiletí Stravinského i Schönberga.
