Blahodárná monarchie

Kniha se zabývá vztahem habsburské monarchie k sociální politice průmyslových podnikatelů. Zkoumá zájem státních úřadu o tzv. blahodárná zařízení, která vznikala v industrializujících se městech.

Blahodárná zařízení poskytovala zabezpečení lidem, kteří opustili svůj domov a vydali se hledat nové uplatnění. V podnikových domech a ubytovnách nalezli přístřeší. V továrních školách si doplnili vzdělání a získali znalosti potřebné pro práci v tovární výrobě. Pokud onemocněli nebo přišli k nezaviněnému úrazu, obdrželi skromnou podporu od závodní nemocenské pokladny, jejich potomci pak azyl v sirotčinci. Kromě úlevy od bolesti těla se jim dostalo duchovní útěchy v kostelích, modlitebnách a synagogách. S nástupem konzervativní vlády na konci sedmdesátých let 19. století se zvýšil počet sociálněpolitických opatření. Úřady kladly důraz na výstavbu a provoz blahodárných zařízení. Rozvíjely „novou pedagogiku sociální existence“. Pokoušely se vtisknout posttradiční společnosti pevný řád. Domy, školy, sirotčince a svatostánky získaly promyšlenou dispozici a přehledně členily městský prostor. Rozdělovaly pracovníky podle pohlaví, rodinného stavu a profese. Registrovaly jedince, normalizovaly jejich chování a usměrňovaly každodenní život.