Andrzej Stasiuk se pokládá za člověka Východu. Východ pro něho znamená jak patriarchální způsob života na polském venkově v době jeho dětství, tak i zkušenost z doby prožité v komunismu. Aby se dobral jádra problému, tedy i odpovědi na otázku po smyslu vlastní existence, podnikne cestu do „epicentra metafory“ – na Východ nejvýchodnější – na Sibiř, do Mongolska a Číny. Nezajímá se ovšem o nějaké pamětihodnosti či turistické atrakce, jde mu o vlastní dojmy, reflexe a pocity, o konfrontaci vzpomínek s realitou. „Proto jsem tam musel jet, abych viděl, v co se změnil komunismus, jehož jsem byl dítětem. Prostě jeho konec v mé zemi se zdál příliš bezvýznamný a banální, než aby z něho mohl vzniknout nějaký příběh. Musel jsem se přesvědčit, že můj příběh je fragmentem něčeho většího.“ V Rusku nachází komunismus ve stádiu rozpadu, naproti tomu Čína svou schopností donekonečna reprodukovat svět představuje vyvrcholení i konec dějin. „Rusko bylo zdrojem, ale Čína se měla stát vlnou, která zalije svět.“ Přestože se Východ zásadně neliší od dosavadní Stasiukovy tvorby, reflexivní, stylisticky vycizelované a jemně melancholické, je možné v ní možné objevit nové rejstříky a stále hlubší sestup k samým kořenům bytí, které Stasiuk chápe jako bytí v pohybu. Jeho nomádská perspektiva je nesmírně osvěžující a myšlenkově podnětná a v době, kdy dialog mezi Východem a Západem naráží na vzájemná nepochopení, také velice potřebná.
