Každá generace svrhává své někdejší pány, jen aby se stala rabem pánů nových. Páni na sebe berou rozličné masky. Pro- mlouvají coby kněz, politik, vědec, rodič, intelektuál, učitel, guru, kouč a někdy dokonce mluví skrze naše vlastní ego. Naše jistoty a strachy, ambice, přesvědčení i hodnoty jsou diktovány pány, neboť pouze oni definují morálku, filosofii, tradici a ideály. Slova pánů vytvářejí přesvědčivé zdání skutečnosti, které zaměňujeme za skutečnost jako takovou. Pokud zdání uvěříme, bu- deme polapeni v proradné hříčce, a budeme-li plnit její marné cíle, vysloužíme si jen nespokojenost, utrpení, úzkost a neklid. Jelikož však Súfí je svobodný duch, dokáže prohlédnout, že ono zdání skutečnosti je závojem, který nám brání setkat se se Skutečností jako takovou, v níž může být život plně zakoušen v celé své slávě.
Ten, kdo kráčí po stezce súfismu, se chce zprostit všech pout, přičemž si je vědom paradoxu, že každá Cesta se může stát oko- vem okolo jeho krku. K překročení řeky je zapotřebí lodi, a jakmile vystoupíme na břeh, musíme ji opustit, abychom mohli kráčet po zemi. Onou lodí je súfismus. A tak se i Súfí vzdává samotného súfismu a zůstává mu jen bytí. Jinými slovy, Súfí nehledá vysvo- bození, je si totiž vědom tajemství bytí: on již osvobozený je. Súfí existuje mimo pravdu a lež, dobro a zlo, víru i nevíru a všechna myslitelná dělení. Tam, kde život a smrt, rozum a nerozum, já a ten druhý, Bůh a Nicota jsou jedno a totéž, dotýká se Súfí skrze sebepoznání Základu Bytí a nalézá odpověď na nejzazší otázku: „Kdo jsem?“
