Stejné nebe jiný horizont

Norština nestaví svou výmluvnost na pestrosti sloves, jako to činí slovanské jazyky. Toto omezení své mateřštiny přijímá Thorvald Steen jako vhodný nástroj k umění minimalismu. Podstatou poetiky jeho prózy je střízlivé zachycení situace. Hlavním hrdinou knihy je šedesátiletý muž na invalidním vozíku, manžel a otec tří dětí, který hledá příčiny fatálního nedostatku komunikace o dědičném zatížení ve své rodině i ve společnosti. Událostí, která po částech prostupuje celým románem, je pád nemocného muže v prázdném domě, kde „v pozici, která je ponižující pro všechny živé tvory,“ nemá šanci osvobodit se ze strašlivé moci zemské přitažlivosti, takže mu nezbývá, než proti gravitaci protestovat v myšlenkách, reflexí svého dosavadního života. Román volně navazuje na přes dvacet let staré dílo téhož autora Tíha sněhové vločky, které popisuje psychické rozložení patnáctiletého chlapce, právě konfrontovaného s osudovou diagnózou svalového onemocnění. V obou dílech autor vycházel ze svých vlastních zkušeností.