Nebezpečí z vesmíru

Levá hemisféra lidského mozku pomalu, ale jistě degradovala lidstvo na studené psí čumáky, ovšem nadané produktivním a efektivním viděním světa. Naopak aktivita jeho pravé části se schopností vidět věci vztahově, emocionálně a intuitivně stagnovala.
Bohorovnost lidstva však náhle vzala za své, když se z oběžné dráhy kolem Saturnu vydalo k Zemi těleso neznámého, bezpochyby však umělého původu. Všechny vysoce sofistikované pokusy o navázání kontaktu ztroskotaly. Diskomunikace par excellence. Po určité době se mlčící objekt nečekaně a samovolně rozpadl do bezpočtu drobných předmětů kulovitého tvaru, které se snášely k povrchu a ulpívaly zpočátku na všem živém, později však už jen na lidech, aniž by jim ovšem jakkoliv viditelně škodily. Ale ani u toho nezůstalo – defragmentace pokračovala až do stádia prostým okem neviditelných a všudypřítomných nanobotů.
To vše samozřejmě nezůstalo bez vlivu jak individuálního (náhlý výskyt projevů geniality), tak společenského (zde však byla rezistence proti všem projevům geniality poměrně vysoká). Zdálo se, že překotný vývoj nelze zastavit – ovšem až do chvíle, kdy se tajemný kosmolet znovu materializuje z drobných nanočástic do své původní podoby a směřuje zpět domů, stejně jako příběh ke svému překvapivému rozuzlení.