Na hraně všednosti

Kniha se zabývá velmi konkrétními, dílčími motivy, které vypadají jako samozřejmosti, jimž není potřeba věnovat žádnou zvláštní pozornost, natožpak teoretickou reflexi. Proč se zaměstnávat tím, jakou roli hraje ve vizuální kultuře kouř, guma nebo židle?
Ukazuje se, že i z rozboru zdánlivé nicotnosti lze vyvodit obecné a principiální závěry (a za toto povznášející a zábavné poznání autor děkuje hlavně Erasmu Rotterdamskému a jeho Chvále bláznivosti). Knížka chce naznačit, že si jednotlivostí, samozřejmostí a „banalit“ v (nejen) vizuální kultuře příliš málo všímáme, i když jsme jimi zcela obklopeni jako Jonáš velrybou.
Eseje se zaobírají různými aspekty masové vizuální kultury v jejím překrývání a křížení s tradicemi výtvarné tvorby a s dalšími diskurzy myšlení, komunikace a reprezentace. Každá esej tvoří křižovatku, rozcestí, na němž se scházejí nesourodí účastníci setkání, aby zde rokovali a ze svých úhlů pohledu analyzovali dílčí jednotlivosti. Tyto konkrétní jevy jsou vždy určitým „pars pro toto“, vyloupnutým z těkavého proudu digitálních, pouličních a masmediálních zkušeností. Fenomény každodenní, „nedůležité“ vizuální zkušenosti hlavně není potřeba podrobovat kritickému hodnocení, ale především si jich musíme vůbec všímat jakožto „světa, v němž žijeme“ (jak by řekl Jindřich Chalupecký).