Češi, polibte mě…

Kniha francouzského autora Mikaela Gwiloua, cizince dlouhodobě žijícího v Čechách, je jednou z mála opravdu upřímných reflexí, které si bez servítek berou na paškál náš národ. Přináší vždy užitečný pohled zvenčí, neodbytně se ptá, co nejen v dnešní době znamenají národ a stát, a nedá pokoj, dokud se nedobere odpovědí: Proč se Češi nevztahují k téměř žádným skutečným hrdinům? Kde se vzala ona poťouchlost, s níž se vyhýbáme nepříjemnostem a kterou s hrdostí prohlašujeme za národní humor? Proč se neustále shazujeme? Proč se za sebe stydíme? Proč je u nás krádež jakousi tichou dohodou považována za něco přijatelného? Čím odnepaměti utužujeme své „češství“ a čím ho plníme dnes? Opravdu je to jen otázka piva, gumáků, kapra na černo, utopenců, Večerníčku, melouchů a ateismu?

Text má formu dialogu, je však spíše monologem, velmi nepříjemným střípkem rozbitého zrcadla nastaveného těm, kteří mají odvahu do něj pohlédnout.