Jak je lidstvo staré, tak dlouho prochází vývojem. Po celé ty věky se pokouší pochopit své srdce a ovládnout je nebo překonat. Ve všech kulturách, pokud máme k dispozici nějaké informace, vždy se toužilo po lásce, štěstí a dlouhém životě. Co však žene naše činy k tomu, že nedokážeme svůj život naplnit? Zcela jistě je to nevědomost a touha. Neustálá přání a chtění i v lásce zaplňují naši mysl a my nejsme schopni dávat, ba co více, máme i hrdost na to, abychom přijímali a neměli z toho pocit studu. Někdo má zase jen drzost přijímat stále a nikdy nedávat. Většinou také nemáme čas ani chuť se nad tím zamýšlet. Potom se zajisté stává život utrpením. V tomto světle je snadno pochopitelný výrok Ježíše, abychom milovali bližního svého jako sebe sama. Vždyť sebe milujeme ze všech nejvíc. Ubližují si pouze masochisti, ale i těm to vlastně dělá dobře. Takže, pokud si ubližujeme, je to pouze z nevědomosti, protože to nevíme. Měli bychom se tedy více poznat, věnovat poznání sebe sama tu největší pozornost. Co to však znamená? Je to neustálé uvědomování si všech našich pohnutek, která nás vedou k myšlení, slovům a činům. Nestačí však jenom uvědomování, je třeba přidat určité úsilí, které napomáhá tomu, aby od nás vše odpadlo a mysl byla čistá, pouze odrážela. Může to být meditace, mantra, láska, vědomá činnost, vlastně cokoli, co napomáhá odtékání všeho z naší plné mysli a zároveň se dostává za ni. Těžko se to vkládá do slov, je lepší to zazpívat, zatančit nebo naslouchat tichu. Je ticho beze slov, je píseň beze slov, je láska beze slov a vše je plné sdělení a slov, věčné pravdy, která k nám stále promlouvá. Kdo máte uši k slyšení, slyšte.
