Fascinující vzpomínky československého generála, který zahájil svou vojenskou kariéru jako poručík rakousko-uherské armády, ale brzy odešel za dobrodružstvím do Afriky, kde vstoupil do francouzské cizinecké legie. Život legionáře v poušti zde popisuje očima českého vojáka. První světové války se účastnil ve francouzských zákopech, na frontě velel pluku alžírských střelců. Za války se také podílel na budování československých legií ve Francii ve spolupráci s Milanem R. Štefánikem, po válce v roce 1919 se účastnil boje československé armády proti maďarským bolševikům a Polákům. Následně sloužil v řadě různých funkcích, mimo jiné byl i vojenským velitelem Prahy.
Když mi bylo 13 let, rozhodl jsem se, že se stanu tureckým generálem čili pašou. K tomu účelu jsem ovšem musel jít do Cařihradu. Měl jsem hliněnou kasu, do které jsem si spořil peníze, tu jsem si vyprázdnil do kapes. Potom jsem ze školního atlasu vytrhl mapy Dolních Rakous, Štýrska, Krajiny, Přímoří s Istrií a zemí balkánských. A tak jsem se vydal na cestu, bylo to 11. října. Rozumí se, že jsem nikomu nic neřekl, jelikož jsem se obával, že by mě moje rodina do toho Turecka nepustila. Když jsem přijel do Vídně, vzal jsem si drožku, aby mě vyvezla na silnici, která vede do Terstu. Drožkář mě zavezl do Triester Strasse, tu jsem tedy z drožky vystoupil a nastoupil cestu pešky do Terstu. Trvalo 18 dní, než jsem se do Terstu dostal. Na cestě jsem přenocoval u dobrých lidí, pro které jsem si vymyslel a kterým jsem vyprávěl vždy jednu a tutéž historku: „Jsem sirotek, mám známé v nejbližším městě (to město jsem vždycky nalezl na mapě) a jdu k nim.“
