Čekání na smrt

V září 1943 odjely z Terezína na východ dva transporty s pěti tisíci židovskými vězni do Osvětimi-Birkenau. Při příjezdu neprošli obvyklou selekcí a byli umístěni do zvláštního tábora B IIb, kde „směli” živořit v jakémsi volnějším režimu. Ve svých kmenových listech si však nesli označení Sonderbehandlung, zvláštní zacházení, což znamenalo popravu bez rozsudku. Jednání nacistů s českými Židy v Osvětimi vyvolávalo otazníky. K čemu měl tábor sloužit? Měl představovat jakési alibi pro správu osvětimské „továrny na smrt? Chtěli nacisté sehrát nové divadlo pro zástupce Červeného kříže, jak se jim podařilo v Terezíně?  Jaký mu byl vyměřen čas a co rozhodlo o jejich existenci? Kdy a proč se esesáci rozhodli „rodinný tábor” likvidovat?


Na mnohé se snaží kniha Čekání na smrt odpovědět líčením každodenních poměrů mezi vězni, pro které využívá i svědectví přeživších, i forem odporu v Osvětimi, do nichž byli zasvěceni „terezínští vězni”. Tragický příběh měl svůj počátek už v politice vůči Židům, jež se uplatňovala v protektorátu, v nacistických plánech na „konečné řešení” židovské otázky. Vyústil v hromadném  vraždění  v noci z 8. na 9. březen a  od 8. do 10. července roku 1944.  Ze 17 500 vězňů „rodinného tábora” přežilo necelých třináct stovek.