Dialektika, počínaje Zénónem – přes Marxe a Hegela – a Slavojem Žižekem konče, má za rámcový cíl uchopit myšlení v jeho utváření a zrodu. Jejími typickými tématy jsou tudíž pohyb a spor. Tím se vymezuje vůči logice, která popisuje neměnné zákony myšlení, a jako taková se orientuje spíš na výsledky myšlení než na myšlení samo. Jejím tématem jsou neměnné pravdy; spor představuje skok do nemyšlení,
Co má společného filosofie a jazykový vtip? A co G. W. F Hegel a Felix Holzmann? Na tyto otázky stručně, leč se vší akribií odpovídá tato kniha. Slouží tak jako úvod do filosofie a jejích problémů prostřednictvím jazykové komiky, ale předkládá také filosofický výklad humoru na bázi kontrastu a negativního pojetí zkušenosti. („I ta zlodějna musí bejt,“ řekl Švejk, ukládaje se na slamník, „jestli
Má-li věda za cíl poznání a ovládnutí světa, je umění především prostředkem poznání nás samých. Ba co víc, umožňuje nám nahlédnout, že každé poznání je v nějakém ohledu sebepoznání, jak to explicitně hlásá filosofie německého idealismu. V knize je tento reflexivní koncept zkušenosti rozvíjen na cestě od obecných problémů logiky a matematiky po konkrétní problémy hudební zkušenosti. Zvláštní důraz