„Pokouším se o křehkou chůzi mezi otevřeností a zahaleností,“ charakterizovala svou poezii v nedávném rozhovoru Tereza Šustková (nar. 1991). A tato věta dobře přiléhá i ke třetí sbírce básnířky, která citlivě a osobitě rozvíjí bohatou tradici naší spirituální lyriky. Erbovním motivem, který dal název jednomu z oddílů i celé knize, je koutnice, koutní plachta, která kdysi oddělovala šestinedělky
Po debutu Skrýše (2018), který vzbudil zaslouženou pozornost, přichází básnířka s dalším, ještě vyzrálejším a koncentrovanějším souborem. Tak jako ve své první sbírce, i zde autorka na nerozlehlých půdorysech buduje intimní, avšak intenzitou nasycené prostory, v nichž pak pečlivě ohledává svůj vztah k Bohu, ke svým milovaným, k přírodě a vůbec k celému bytí, které tentokrát vnímá skrze obrazy vln
„Věřím ve věčnou platnost slova…“ říká Tereza Šustková (nar. 1991) v debutu, který volně odkazuje k tradici české spirituální poezie. Své jemné a koncentrované svědectví však nebuduje zvenčí, „ohlasově“, ale z nitra, s pokornou péčí a důrazem na smysl, tvar a neexhibující obraznost každého verše. Autorka, jejíž první krůčky na poli literatury jsou spojeny s tradičním Zeleným peřím a nedávným