Bezpečnost je dnes slovem nebývale skloňovaným – v médiích, politických proslovech a programech. A právě bezpečnost/Bezpečnost ve spojitosti s filmem a historií je také tématem nového, devátého dílu knižní řady Film a dějiny. Obsah knihy je členěn do dvou hlavních oddílů. Zatímco první se zaměřuje na strategie, kterými se bezpečnostní resorty v letech 1948–1989 snažily aktivně ovlivňovat a
Kolektivní monografie cíli zvláště na problematiku válečné (a) filmové propagandy. Zatímco na Západě se jedná o dlouhodobě zkoumané téma, u nás mu (filmoví) historici nikdy nevěnovali srovnatelnou pozornost a postupem času se „propaganda“ začíná řadit k „nejopuštěnějším“ a „nejzanedbávanějším“ termínům věd o kultuře. Množství zahraniční odborné literatury se zaměřuje na zkoumání sovětské,
Král Šumavy (r. Karel Kachyňa, 1959), jímž se zabývá tato kolektivní monografie (otevírající edici České kino), patří k divácky nejúspěšnějším českým filmům, „trhákům“. S popularitou („kultem“) titulu přitom úzce souvisí jeho „nejdůležitější“ funkce, spočívající zejména v dlouhodobém (de)formování historické paměti. Funkce, kterou plnil (plní) programově, která byla (je) podstatou jeho
Kolektivní monografie Film a dějiny 7 zkoumá vztah propagandy a filmu/televize (1918–1989). Po úvodním oddílu zaměřeném na dějiny (a samotný pojem) propagandy následují případové kapitoly, které se programově vyhýbají notoricky známým tématům, příkladům sovětské a nacistické filmové propagandy, nebo se je pokoušejí nahlížet z jiné perspektivy: Distribuce a recepce sovětské klasiky/propagandy
Chronologický postup řady Film a dějin pokračuje pátým svazkem věnovaným krátkému (dalo by se možná říci přechodovému) údobí druhé poloviny 80. let, v tehdejším jazyce označovaného za "přestavbu". Její zrod se datuje s nástupem Michaila Gorbačova (1985) na místo vrcholného představitele Sovětského svazu a jeho snahami o zavedení strukturálních reforem. Ty byly provázeny i kulturním uvolněním,
Od „sametové revoluce“, která ukončila dvacetileté období totalitního husákovského režimu, tzv. normalizace, uplynulo již celé čtvrtstoletí. Je zde nová generace, která normalizaci nezná z vlastní zkušenosti, ale jen zprostředkovaně, většinou skrze obrazy novodobých či soudobých televizních či filmových děl, které si sama vykládá a vysvětluje. Proto se fenomén vztahu filmu/televize a normalizace