V současné tuzemské beletrii se objevuje poměrně dost próz, které bývají charakterizovány — ať už svými autory, nebo literární kritikou — jako apokryfy či apokryfní. Tyto prózy se totiž zakládají na subverzivním a kontroverzním přepracování známých příběhů, čímž se řadí k tradici, za jejíž počátek se v českém kontextu obvykle považují především texty Karla Čapka vydané v Knize apokryfů v
Knihu Kacíři, rouhači, ironikové (v současné české próze) tvoří soubor devíti samostatných studií, které se zabývají literárním zobrazením komunikace v českém církevním prostředí a intertextovým navazováním na texty náboženské povahy. Autor se zaměřuje na blasfemické a heretické literární reflexe posvátných témat a symbolů, na jejich literární profanaci a ironizaci, na parodování církevního