Výtvarná monografie malíře a grafika (*1942), který je možná známější svým dílem literárním, především sbírkami básní, přestože v letech 1968 –2023 uspořádal třicet samostatných výstav (z toho dvě v SRN) a účastnil se sedmi výstav kolektivních. Úvodní studii o umělci napsal kunsthistorik Petr Štěpán. V první části knihy je uveřejněno 88 kreseb, linorytů a pastelů z let 1960–2024, v druhé je
V literárním světě se stává, že ačkoli tvůrčí dráha významného umělce není ještě zcela uzavřena, přesto se v určitém okamžiku žití odhodlává k bilancování. To je případ literáta a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942): po řadě knih básnických, prozaických i esejistických se stále častěji vrací k textům, které vznikaly v průběhu let a desetiletí a které z různých důvodů doposud nefigurovaly v
Rozsáhlé básnické, prozaické a divadelní dílo Pavla Rejchrta vznikalo od konce šedesátých let 20. století v někdejším svobodomyslném přítmí evangelického literárního samizdatu. Značný počet textů z tohoto období byl zejména po roce 1995 uveřejněn v řadě autorových knižních publikací; většinou je přitom umělec – ostatně i pronikavý esejista a osobitý výtvarný tvůrce – z časového odstupu citlivě
Rozsáhlé literární, tj. básnické, prozaické i esejistické dílo Pavla Rejchrta (nar. 1942), do roku 1990 nepublikované, nyní sympaticky rozhojňuje další autorova knižní publikace s názvem Pustinami k díkůvzdání. Jde o prokomponovaný cyklus básní a próz, z nichž některé vznikly v původní podobě již před drahným časem (například v sedmdesátých letech 20. století), většinou ale v průběhu nynějšího
Lunetové okno, nová sbírka z pera básníka, prozaika a výtvarníka Pavla Rejchrta (nar. 1942), má převážně retrospektivní charakter: zahrnuje v prvé řadě autorovy texty napsané již v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého věku, v tehdejší společenské situaci nikde nepublikované, pouze recitované při různých příležitostech. Nepočetné veřejnosti byly dané texty tenkrát předkládány jako verše
Vydání experimentální poezie, kterou autor tvořil v první polovině 70. let stranou oficiálních literárních proudů. Svými průzkumy, rozklady i novotvary proniká pod povrch veršotupectví a tvořivě se brání marasmu dobového znehodnocení jazyka. Usiluje pomoci slovům, aby „sbírala z kalamity“. A z tohoto pohledu dostávají někdejší čtyřicet let staré výboje svěží a aktuální rozměr.
Skrze životní příběh Kamila Korejse bilancuje autor vlastní život, teologická studia, hledání víry i umělecké zápasy. Těžiště situuje do let šedesátých a na počátek sedmdesátých. Demaskuje klišé o době, církvi i víře. Opakovaně se vrací k otázce, co je nejhlubším zdrojem křesťanského poselství, a na sobě i svém okolí sleduje, jak to dopadá, když se ryzí obsahy křesťanské víry potkávají s rutinou